Karnevalový rej střídající se s koncertním sálem přecházel v ohlušující řev. Na oslavu chutí, jídel a nápojů se konal na fotbalovém stadionu, aby se po chvíli ztišil do podoby maličké koncertní síně,…, od klavíru se blížila zpěvačka, pomalou vznosnou chůzí kráčela ke mně, přitom stále zpívala, poté mě vzala jemně za ruce a najednou jsem ji držel v pase, objímal a líbal a slzy štěstí se mísily se slzami dojmů z hudby.
Vtom se ozvalo: to jsem si pochutnal. Vzhlédl jsem a spatřil kamaráda,, jak dojídá ovar, zapíjí pivem a pronáší: byla tady servírka, nechtěli jsme rušit tvé oči, tak jsem objednal ještě pití a dvě kávy. Poděkoval jsem a Pavel vyprávěl zážitky jezení ovaru, rozhovořil se o několika nádherných libových kouscích, dal jim čísla a jména a zároveň konstatoval, že ani tlustším nepohrdl. Najednou se vztyčil, nadechl a vykřikl: ano, křen byl křen, a ne náhražka. Tady také chválím!
Po zaplacení jsme vyšli ven a došli na nedaleké náměstí. Tiše jsme sledovali domy, památky, návštěvníky, zakláněli hlavu, pomalu sjížděli dolů, pohyb výtahu očí a hlavy doprovázel jemný praskot krční páteře, ona reaguje po svém, dává najevo, že vidí a vnímá krásu kolem, najednou se v krku něco zaseklo, nemohl jsem pohnout hlavou, sledoval jsem pořád jeden detail – okno v prvním patře. V něm stála vyvěšená láhev vína, vedle sklenka, v mžiku vzala vše neznámá ruka, prázdná a plná sklenka se několikrát prostřídaly, strnulý rozkazem páteře jsem spatřil výměnu lahví, figurovala zde ruka již známější, přemýšlel jsem o držitelce,…, najednou prsty, dlaň, paže v dokonalé symbióze zamávaly, okno se zavřelo a já zůstal ve vesmíru sám. Po chvilce se ozvalo: postav se pořádně, napravím tě. A Pavel mě zdvihl, ozvalo se jemné rupnutí a já stál bezbolestně na ulici, s bolestí na duši z nepoznatelnosti.
Žár byl stále větší, my si proti němu koupili několik neslazených minerálek, ochlazovalo se oběma způsoby, podloubí doplnilo jejich sílu o stín, který se rozlézá po těle, vystrašeně poulí oči na svůj stín, dělá si legraci z očí vystrašených turistů, nastavuje zrcadlo stínům včerejším i budoucím a nechce být ve stínu Slunce. Z mého osobního stínu mi začalo být trochu zima, vyšel jsem na slunce a proti se náhle zjevila Ruka, zamávala známým pohybem z okna a já pomalu klouzal pohledem k předloktí, ve svém výletu narazil na rameno, krk, z jemného obličeje na mě zamrkaly krásné oči, poznal jsem, že mají nános lehké opilosti, pohled obsáhl celou postavu…Táhla za sebou nákupní vozík, koncert lahví a vrzajících koleček se ve vlnách rozléval okolím, slyšel jsem vlny, jak vzbuzují zájem žíznivých buněk, najednou stála u nás, postavila tašku přede mě, ze zvědavosti jsem nahlédl dovnitř, byla plná roztříštěných paprsků, poznal jsem vinětu z okna, střídal jsem pohled směrem k jejím očím a tašce. Jí se rozzářil obličej, chytila mě za ruku a povídá: zvu vás ke mně na sklenku. My jsme se s Pavlem na sebe podívali a kamarád pronesl tiše: děkujeme za pozvání, máme jiný program.
Ona se schoulila do sebe, dala se s lahvemi do pohybu a já sledoval ruku obrácenou opačným směrem, ruku, kterou doprovázel ne cinkot, ale řev, vše se vzdalovalo a vcházelo velmi pomalu do vzpomínek,…, ty se staly bumerangem, který se navrátil v podobě obrovské ruky, sklenky a láhve. Všechny naráz otevřely s odporným skřípotem dveře a já jimi navždy prošel.
|
