A ten večer se to právě stalo. Na první pohled jsem věděl, že jsem snad opravdu zbytečně nesnil. Ladnost její chůze a všech pohybů byla právě taková jakou jsem jen před pár vteřinami viděl pod svými přivřenými víčky. Procházela bezhlučně mým krámkem, párkrát se zastavila před některými vitrinkami a pak její pohled padl na mně. Zatajil jsem dech a celý jsem znehybněl abych ji snad něčím nepoplašil , protože jsem náhle v jejích očích uviděl něco, co ona musela vidět i v těch mých, tedˇ už naplno otevřených. A usmála se. Velice mírně a ano, určitě se mi to nezdálo, pokynula hlavou. A tím svým ladným krokem, bezhlučným, jakoby na měkkých tlapkách přešla ke dveřím. Na moment se zastavila a otočila se zpět ke mně. Její úsměv sliboval splnění mých nejvroucnějších přání. Ještě za sebou nezavřela dveře a byl jsem ji v patách. Co nakonec záleží na tom, budu-li tu já, nebo někdo jiný.

Snadno si za mne najdou náhradu a toto je má chvíle, můj osud, pomyslel jsem si ještě při odchodu z krámku. Byla jen pár kroků přede mnou a ohlédla se. Opět ten úsměv s němou pobídkou. Její byt byl vlastně jen dva bloky od obchodu. Přidržela mi beze slova dveře a já vešel přes malou předsín do obýváku.

Stále beze slov připravila pro nás oba lehkou večeři a v několika minutách jsme byli oba jako staří známí jen s tím rozdílem, že to přátelství slibovalo tu nejkrásnější budoucnost, kterou jsem si jen uměl doposud představit.

Po večeři jsem ji oddaně následoval do ložnice. Široká postel slibovala dostatečné pohodlí pro oba.. I když jsem věděl, že její šířku nebudeme muset využít. Sledoval jsem jak se pomalu svléká a bere si hedvábnou noční košilku.

Ještě, že ten lajdák příručí zase pořádně nezavřel mou klec, pomyslel jsem si štˇastně, když jsem za ní vyskočil na postel a ona mně začala jemně hladit pod bradou…

Na zatoulaného kocoura jsem nakonec neskončil tak špatně….