|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
|
Nad zažloutlými alby…
Nebylo co dělat.. Tedy, ne že by nebylo, co si budeme namlouvat. Ono vždycky je, jak říkal pan Werich, nikdy není aby jaksi nebylo..., ale prostě se nechtělo. Chtělo se jen sedět, poslouchat, jak v krbu praská dřevo, a zahmuřovat trochu oči před plameny. A víte, jak je někdy blízko od toho zahmuřování k zaklonění hlavy... dohmuření a pak úplnému zavření…
Až se ta hlava dotkne nedbale vloženého starého alba v knihovně, před kterou se sedí, a to album, ztěžklé časem a vzpomínkami, ztratí ba lanc.
A je tu rána, ne první... jako ta, o které tady byla kdysi řeč. Ale dostatečná k tomu, aby vás vzbudila natolik, že zvednete to pádem rozevřené staré album a najednou...
Jste tam jako pětiletý kluk s námořnickou čepicí... a dohola. A vedle vás stojí na té fotce tatínek. Ještě štramák, jak o něm říkávala maminka. Ne ten, kterého někdy pamatujete, jak nejdříve začal při chůzi zvedat moc nohy, jako by se bál našlápnout jistě do dalšího zlomku času s obavou.
Ne ten, který později přestal ovládat prsty, pak ruce. Nee, ten NE !!
Prostě, ten štramák, který v šestnácti utekl z domova, aby jako bubeník prodělal část první světové války, držel chvíli magistr álu před rudými a zpátky domů se dostával přes Hawaj, snad aby mohl potvrdit, že tam k obědu nedávaj jen ten mošt se sodou... Pivo měl vždycky rád.
A když jsem mu pro něj chodil do džbánku, pro míchané (řezané se snad tenkrát neříkalo), vždycky připomněl, kam chce to černé. Jestli na dno, anebo nahoru.
Ten krb nějak moc sálá, uvědomujete si najednou..Pálí i do očí... A raději obrátíte list alba.
A hele…Já a první (a poslední) má motorka, Černoch, jsme jí říkali. Zetka, 150 ccm. Žádný chrom, tři rychlosti. I na dvojku to vytáhla na osmdesátku. A na trojku na osmdesát pět, pohodlně...
A jak jsme si na nich vyje li až do Tater a jak můj v zeměpise nepřiliš vzdělaný bratranec, když jsme tam po třech dnech dojeli, prohlásil „vy volové, dyk je to tu samý kopec, kdybych to věděl, tak sem se sem s Vámi nikdy netahal“.
A další stránka. První auto v rodině. Opel Olympia, o fous lepší než Kadet . Měla sice pár průstřelů ještě z války, ale co příjemné práce to dalo je nějakým klihem a papundeklama zalepit, aby tam nefoukalo.
A pak, bez papírů ještě a aby to táta neslyšel, vytlačit ho ze dvorka až za roh, nastartovat a jet na první vážné rande, jen aby potom, když se moje láska dostavila se zpožděním, nešlo nastartovat, ani klikou. A holčina pomáhala odšroubovat svíčky, ohřát je a vypálit ten karbon, nebo čím se vždycky zanesly.. a pak se jelo. A na parkovišti v lese se motor nechal raději už běžet... a pak s těma špinavýma rukama a bílou blůzičkou....
A to chce si nalít pivo.Tentokrát ta vlhkost v očích je opravdu smích.
No, to byl pak rozdíl. Červená Felicie, cabriolet. Jak jsme to tenkrát do toho vršíčku u Středokluk, kde jsi už učila, natřeli tomu Moskviči, pamatuješ ??
Jejda, jak dlouho tu vlastně sedím? Za chvíli je tma a mně dochází dřevo v krbu. A hrabat se pod barákem s baterkou pro nové?
Tak jo, ale to album si nechám raději někde při ruce.
Snad příště… |
|
|
