|
Šel jsem nocí
a z otevřeného okna
padaly do mých dlaní a snů
tóny klavíru.
Já za zavřenými víčky
počítal tvé vrásky od smíchu,
čtyři okolo očí a spousty kolem úst.
Opil jsem se z vína po kapkách
a plnými doušky z tvého smíchu.
Ještě jednou jsem tě měl v náruči
a cinkající melodie piána
tančila kolem nás.
Klavír dozněl, ale sen zůstal...
Stejně jako poslední polibek od tebe
ve spěchu na mých ústech.
Stejně jako víno co tak krásně šeptalo místo úst
neboť ta svázána (uzamčena) realitou
jsou němá;
a možná by křičet chtěla
a možná křičí sami pro sebe…
Budu se s každým večerem vracet pod to okno,
třeba ten klavír;
třeba zase bude hrát…
| 
