Klenoty obav nasbírané

z odrazu rána v zrcadle,

kus pentle modři propadlé

a mízu která ze snů kane

v křivulích smíchej, zahřej tence;

hned máš tajemství existence.

Věty, z nichž parfém vjemů vane,

vír veršů, který stoupá dle

tanečků mysli v koupadle,

sněhy slov z něhy napadané

předložené na navštívence;

prostá podstata existence.

Půlnoční rity, vědmin plamen,

emoce skrytá v zklínadle;

touha, pravý kněz pro padlé,

usměje se a šeptá: "Amen",

libý šum vody v prázdné sklence

a nad vším střecha existence.

Na cestě k nitru smírčí kámen

nabízí proti smutku směnce

tvárný vosk samé existence.