Ach, bědné ráno, cos jen přineslo mi,

jaká to hrůza, jaká odpornost?!

Nad horním rtem, tam kde se rodí nos,

obludný úkaz potměšile strmí:

v pokožce bledé mazem ucpaný pór.

Jen počkej, hnuse, jak vklouznu do bačkor

a obleču si spodní prádlo,

skončíš své bytí, vážně, to není fór,

až vymáčknu tě na zrcadlo!

Podzimní větřík venku lehce šumí,

tu přeběh mráček, támhle zapěl kos;

však tady, uvnitř, cloumá mnou jen zlost.

Kdo z vás to zažil, jistě porozumí,

proč vztek mi pokryl duši jak rudý flór.

Prašivé akné! Ten horor nad horor!

Kde vzalo ses, pročs na mne padlo?!

Však ještě vítězný zapěju si chór,

až vymáčknu tě na zrcadlo!

Z obou stran nehty přiložím, to umím,

obklíčím tak nechtěný onen "skvost"

a potom stisknu. marně křičiš "Dost!"

nechutný uhře, prosby sotva zlomí

mé rozhodnutí, neb čistotný jsem tvor!

Ještě ti nadám do slizů, do potvor,

přidám i vzteklé zaklínadlo,

svolám na tebe syfl, choleru, mor,

až vymáčknu tě na zrcadlo!

Lup! Cák! Ahá! A jaks dopadlo?!

Mazlavé, hnusné, nažloutlé jako chlór

a vymáčknuté na zrcadlo!