O Vánocích nemá být nikdo sám,
ta věta se mi honí hlavou,
když o Štědrém večeru jdu sám
bez domova ulicemi,
i když nejsem tak úplně sám;
našel jsem odrostlejší štěně,
tak spolu blbnem v závějích
a říkáme si, že nejsme sami.

O Vánocích nemá být nikdo sám,
říkávala moje babička,
když druhým rokem u vánočního stromečku
poslouchala koledy jen s dědovou fotkou
a on jí slíbil, že třetí rok už budou zase spolu…

O Vánocích nemá být nikdo sám,
tu větu před tátou už raději neříkám,
protože židle, na které sedávala máma,
je sedm let prázdná…

O Vánocích nemá být nikdo sám,
pošeptal jsem tomu kotěti,
co mi umíralo v náruči,
když příliš pozdě zjistilo,
že ne všechny věci na tomhle světě
lze ulovit a na auto jsou jeho drápky slabé…

O Vánocích nemá být nikdo sám,
to křičela s výčitkou v hlase
tam někam k obloze ta holka,
co nemohla odpustit svýmu klukovi,
že ji opustil a teď se na ni kouká odněkud z hvězd
a ona marně přemýšlí, která je asi ta jeho…

O Vánocích nemá být nikdo sám,
lze přečíst v očích té mámy,
co pláče v parku u křížku nad fotkou svýho syna,
co kdysi odešel na diskotéku
a po cestě domů se s kýmsi nepohodl.

O Vánocích nemá být nikdo sám,
smysl tý věty není potřeba vysvětlovat
tomu pánovi, co rok a půl nespí,
protože kdysi jen na chvíli za volantem zavřel oči,
a když je otevřel, tak mu do klína nezadržitelně
ztékala krev jeho dvou dětí…

O Vánocích nemá být nikdo sám,
jak jenom tohle říct matce,
která pět let bojovala s rakovinou své dcery,
aby když nad ní zvítězili,
jeden opilý řidič přehlédl červenou…

O Vánocích nemá být nikdo sám,
nejde snad ani pošeptat osmiletýmu klukovi,
co pomáhal z chodníku sbírat svou dvanáctiletou sestru,
kterou její vlastní otec znásilnil
a ona si to tak dlouho srovnávala v hlavě,
až našla řešení…

O Vánocích nemá být nikdo sám,
už nikdy neřeknu tomu štěněti, co skončilo v útulku,
když jeho pán – bezdomovec zmrznul pod mostem,
protože ho zahříval svým tělem
deset minut cesty od azylového domu,
jelikož do těchto domů zvířata nesmějí
ani o Vánocích…

A tak si vzpomeňte u štědrovečerního stolu,
alespoň na chvíli, na ty co už budou navždy sami.
Naučme se najít člověka v člověku,
a když to budeme umět o Vánocích,
třeba pak v lidech lidi budeme umět nacházet
po celý rok…