A přišlo jaro a dalo mi sílu,
abych u tvých dveří zaklepal.

Řeklas mi: Jen pojď dál.
Ale asi z roztržitosti jsi zapomněla říct:
Neodcházej…

A tak se toulám noční oblohou
a povídám s hvězdami.
Je léto – v mé duši sněží.
Mé srdce ničí mráz.

Je podzim já sbírám zbytky sil.
Tak u tvých dveří ležím a čekám,
zda mne uvidíš.

Přišla jsi a překročila mne.
Já k tobě ruku natáhnul;
v ní bylo moje srdce.

Vzalas jej a do mé dlaně minci vložila.

Já nejsem žebrák.
Já nejsem hloupá myš,
abys jak kočka si se mnou hrála.
Já jsem chtěl víc,
než jenom vyvenčit si ptáčka do tvých Podčernic.

Tak přišla zima a nejen v duších vládne mráz…

My jsme se spolu oženili,
svatební noc byla – byla krátká…

Tak ji našli za pár dní ležet v jámě,
už nebyla panna
a místo srdce měla kámen…

A přišlo další jaro,
ale kytkám se na sluníčko nechtělo.

Přinesl jsem kytku k tvému kříži.
Víš, zítra přibude tu druhý kříž.
Netvař se překvapeně,
chtělas to, tak co se divíš.

Byla ti podobná, měl jsem ji rád,
ale nechtěla mi, nechtěla mi dát…

Přišla jsi s večerem
a šeptalas mi do ucha,
abych si ji vzal,
že mi patří – tak jako ty.

Večer jsi přišla a já se ráno oženil,
netušíc, že večer bude tvá…

Odchází jaro;
jenom v mé duši sníh ještě neroztál…

A když jsem potkal,
potkal krásnou dívku,
dal jsem jí čistou lásku svou
i ona byla čistá.
Miluji ji a snad mne má ráda.

Rozzářila můj život.
Vrátila sny do mých nocí,
vrátila lásku do mých slov,
vrátila teplo do mých dlaní,
vrátila radost do mých dnů…

Přišly jste nepozvány,
já nezval vás k našemu stolu.
Tak prosím, odejděte!
Vím, třetí kříž začaly jste stavět.

Já vám ji nenechám,
nepatří vám, je moje…

Ne, prosím, nechte si ten nůž,
její srdce je nevinné,
nezaslouží si ten chladný kov.

Odejděte prosím,
z života mého jste udělali stín,
odejděte, prosím, nic vám nedlužím.

Co na tom, že hrob už je vykopaný,
třeba ho prázdný zasypou,
třeba…

Odejděte, prosím, já neumím ji zabít.
Hej, Bože, pomoz – pošli je pryč.
Já už jsem jiný,
seber jim od mé duše klíč.

Nad třetím hrobem tyčí se třetí kříž,
už nejde to vzít zpátky,
neumím, nechci žít s třetím křížem za zády.

A tak jsem přišel ke třetímu kříži
k tomu otevřenýmu hrobu.
Do něj jsem ulehl a zavřel oči.

Přál jsem si usnout,
když do rakve mne položili.
Kolem byla tma,
když na mne hlínu naházeli.

Věděl jsem, že konec se blíží,
věděl jsem, že musím zemřít,
věděl jsem, že tady budu sám,
nebezpečný jen sám sobě
a svým náladám.

Když tu se země otevřela,
já z toho hrobu vystoupil,
na konci cesty bylo světlo.

V tom světle na mne čekal Bůh.
Přistoupil ke mně a povídá:
Poznáváš mne?

Ne já tě neznám a ani nechci, křikl jsem já.
Když jsem tě volal, potřeboval,
tvé uši byly hluché,
tvé oči byly slepé…

Neznám tě, nechci tě znát!

Já tě ale poznávám, na to Bůh,
tvá zkouška třetího kříže byla těžká
a ty jsi obstál…

Neobstál, zemřel jsem…

Ty ano, ale ona žije
a to jsi si vždycky přál…

Tvá zkouška byla těžká,
tak můžeš jedno přání mít,
abys věděl, že v životě jsou i odměny
a nejenom zkoušky
a trest…

Chci být s ní, zašeptal jsem prosíce…
Chci se jí alespoň naposledy dotknout
a pak už, pak už třeba nic.

Jen jeden dotek, máš ho mít
a pak už nic…

To řekl Bůh než ve sněhovou vločku mne proměnil.

S oblohy jsem se spustil
a v jejich vlasech zachytil,
naposledy jsem pohladil její vůni
a pak
a pak jsem se rozpustil.

Ne nepodobný slze jsem stekl po její tváři
a když jsem dopadl na zem,
nebylo už,
nebylo už nic.