|
Všechna moře se vylila. Oranžoví slavíci vystřižení z papíru jsou stále více zašlapáváni do dlažby. Až se zastaví veliký orloj těžkého materiálního světa, budou vysvobozeni.
Kolem se prožene rychlostí větru neutronová bomba. Nikdo se za ní ani neohlédne, jen bělovlasá stařenka za ní ukazuje holí... V kůzlátku se rojí hejna nepřátelských bramborářů. Jenže stačí jen pohlazení, jen letmý dotek motýlího křídla
a konec - exploze všeho!
Výtvarný cit je náhle k ničemu. Barvy, nepřeberné množství barev, jaké jsi ještě nikdy neviděl, jsou všude kolem. Stačí si vybrat a dát jim správný tvar a stvořit novou skutečnost. Jak snadné! Jenže, příteli, cesta tam je dlouhá a nesnadná.
A cesta zpátky? Ještě nikdo se nevrátil.
Co zbývá? To, co je. Je toho stejně tolik, že se to nedá pobrat rukama. Dá se to využívat, žít s tím. A tady se člověk vrací
k člověku. Protože jen to, co je „lidské“, dovede člověk pochopit. Nic jiného neexistuje!
Ani stáda nebeských koní s kovovými pampeliškami
v nozdrách, ani pitvorné obrazy umazané od hlíny, jež se vynořují v písečných bouřích, nebo křiklavě šestinohé nymfy, které šíří kouzelnou vůni vesmíru. Nic. Jen teplo lidského těla. Vůně vlasů. Slza a další lidské šťávy. To vše ve jménu života.
| 
