„Kdy mi konečně uděláš tu poličku do koupelny, byla jsem se podívat v OBI a normálně jí tam mají.“

„Kterou poličku, ty chceš poličku do koupelny?“

„To snad není možný, ty mě fakt neposloucháš! Mluvili jsme vo tom asi desetkrát, říkals, že to není žádnej problém, když máš pučenou tu vrtačku vod taťky.“

„Jo tuhle poličku, no… to není žádnej problém. Tedy aspoň myslim, hele, to budeme muset sundat zrcadlo, nerad bych ho rozflákal, až budu vrtat.“

„Vo tom už jsme se ale taky bavili..“

„A já určitě řek, že to není žádnej problém, co?“

„Jo“

Dělání poliček je úděl a noční můra každého ženatého muže, který nepobral zručnosti. Zároveň je pro ženu jakousi deklarací síly. Takhle funguje manželství. Po třiceti letech se stane odkládaná polička konečným argumentem každé diskuse. Když muž slibuje, že opraví kupříkladu špatně odtékající odpad, vetuje žena: „ jo, jako mi už třicet let slibuješ tu poličku do koupelny, to znám.“

Toto manželství je však mladé a dobrá vůle mužova je ještě neotupena a schopna se vybičovat. Nebo je možná dobře obeznámen s následky výše popsané resistence. Nakoupí tedy potřebný materiál, během přípravy se do obchodu dvakrát vrací, poprvé vyměnit příliš velké konzoly, podruhé dokoupit šroubky. Ano, vždy patřičně doprovázen litanií ženinou, jedovatě pranýřující liknavost a roztěkanost mužovu.

(Ale o tom tahle povídka být neměla, vymkla se. O čem měla být? Poslyšte osnovu: před započetím samotného aktu instalace poličky je třeba odstranit ze zdi koupelny zrcadlo. Je odšroubováno, opatrně sňato a… nelze jej vynést ven z koupelny. Muž se diví, zkouší různá špeditérská kouzla, ale nic. Žena se zavře v ložnici a trucuje. Opravdu, zrcadlo, které musel v panelákové koupelně někdo osadit, tudíž přinést, vnést - nejde ven! Záhada. Taková měla být hlavní zápletka, než se zvrtla! A dál: setmělo se venku i v bytě a ze zrcadla se ozval hromový hlas otřásající umakartovým jádrem, až sousedi bili v topení. Pak zrcadlo vyjevilo svou pravou podstatu, že je z jiného světa a že se živí obrazy lidí, nevyspalými tvářemi, a že tedy z těch odrazů, ze stranově převráceného odlesku reality tak bytní a roste a tak dále a tak dále.)

Jenže:

 „Tak ho tam vrať a musíš dát pozor, až budeš vrtat. To sis měl změřit dřív, dyť si to věděl, né?“

„Ale jo, copak jsem moh tušit, že..“

„Hele nevykládej mi takový pohádky a dělej, chci po vobědě vytřít, ať to máš hotový. Tak dlouho vo tom mluvíme, nic není problém, všechno musim zařídit a zorganizovat, tohleto mě prostě nebaví. Ne-ba-ví.“

Muž koná jak umí nejlépe. O zrcadlo a jeho tajemný původ se už nestará, vrtá, až sousedi bijí v topení, nadává, jelikož šroubky nepasují přesně na hmoždinky, je zpocen. Polička je dokončena, žena ji okamžitě atakuje náplavou kosmetických přípravků, současně užívá ustálených pochvalných formulek. „ty si šikovnej, vidíš, jaká je pěkná, já jsem ti říkala…“

Za pár dní se polička stane neviditelnou součástí domácnosti.

Za pár dní se začne plánovat nová.