|
| |
 |
|  |
Překročil jsem prsty řeku
a samou radostí
samými křídly
jsem na břehu rozdělal oheň
To byla moje pustina
na půl dechu vzdálená od řetězce
n-krát zpolymerovaných pustin
ale moje
Měl jsem kde kleknout
kde zasadit strunu
a počkat si až vyklíčí bílá žena
Oheň prskal
tisíce mrzutých koček v třísce
tříska v kůži
kůže na víčkách klíčící ženy..
Cítil jsem kouř a plameny
zatím ve tmě
jako když v dračím vejci bije srdce
Podobně bývá pod peřinou
když nevíš, kolik se z bouře vrátilo živých
a kolik mrtvých rukou
Sebral jsem sekeru, osekal bílé ženě
kořeny a vlasy
abych měl čím přiložit
a přiložil jsem
Oheň se prosnil tmou
Vystoupil z ní
jako muž z dívky
Pekelník! Ta pomalá genitálie tmy
ozářila mou pustinu
Najednou byla plná tváří
Až se mi konečky křídel začaly měnit v krajky
Rychle jsem podsekl
poslední kořen holo-bílé ženy
vystříkla míza
a žena otevřela ústa
„Nikde nebudeš první!“
šeptla
byla to znovu Eva, ta Adamova
zelená na patách
nahá od Boha
díky mně nedozavřená
Čas do ní tekl jako do hodin
Probořil jsem v ní tvé oči
aby měl kudy vytéct ven
a prsty ten proud překročil
|
|
|
