Zasvěcenec prožil v mystických meditacích skutečnosti o Realitě, jež nejsou a ještě staletí nebudou všeobecně známé. Mohl by o nich hovořit veřejně, ale jsou zčásti ezoterické, tj. vhodné jen pro nemnoho připravených jedinců. Proto často musí používat až příliš veliká zjednodušení a celým oblastem Poznání se zcela vyhnout. Není divu, že se duchovní knihy od sebe tak liší, každá má k tomuto zjednodušení jiný přístup.

Je v tom i pocit určité izolace. Otevřeně může hovořit pouze s božskými silami, což dělá denně a s ostatními zasvěcenci, jež jsou na stejné či vyšší úrovni.

Ví, že nikdo nemůže žít v nirváně v tomto světě, jen Ji občas navštívit v meditaci. Nemůže být ani stále zcela v Bohu. Vždy má pouze rozšířené vědomí, v kterém je více nadvědomí než jen trocha intuice. Sám nikdy nemůže říci, že je již hotov. Proces proměny a Poznávání je věčný ač řada duchovních knih říká opak.

Na druhé straně se nebojí náhody ani nehody, vše je virtuální trenažér mysli. Nachází se vlastně nepřetržitě ve Škole Boha s dokonalým vedením. Ani se nebojí nikoho a ničeho, ani že něco nezvládne. Vždy se má možnost zeptat Vševědoucnosti. Ani nemá strach z konce světa či budoucnosti lidstva, protože vše je naplánováno na Věčnost dopředu. Nerozčiluje se, protože ví, že Vše je jak má být. Vnímá jak co nejlépe žít, procházet procesem. Bývá to těžké, místy i dost bolestivé, ale útěk by byl podlou zbabělostí a stejně není kam.

Vše je zkrátka trochu Jinak. Že by měl vnitřní klid to také ne, mystika je vše jiné než klid. Žádná selanka, ale rychlý vývoj a učení, ale kdo to chce slyšet?

Je jakýmsi zdrojem jisker, jež zapálí oheň v srdcích lidí za stovky či tisíce let. To je vůle Boha a tak tomu vždy bylo a bude.