|
Pohádková říše našich vlastních životů jest nám určením budoucím. Tak jak v mládí dokazujeme svým úsměvem radost nad novým příběhem, tak se rádi vracíme zpět k tomuto začátku ve svém stáří. Hovořím o stáří, ale co jest stářím, kdo tuší to, snad ohnutá záda, snad horší zrak, snad třas rukou, snad ochabnutí organismu, kdo ví, každý z nás má na stáří jinou definici, a nejlépe se žije těm, co definice nepotřebují a berou život přesně takový jaký je, ne takový jakým by býti měl. Je to těžké, a přitom lehké zároveň. Je to jiné, jiná cesta, cesta moudrých. Bojujeme za lepší a přitom my jsme tím lepším, či snad my tím lepším můžeme se státi. Na co začínat s novými důsledky, přinášet a akceptovat následky a vše kol dokola, a znovu staré chyby nepoučeni z minulosti chceme opravit budoucnost a nepoučeni z budoucnosti žehráme na minulost, která pro nás nepřipravila lepší zítřek, dnešek. Cestami v čase a prostoru zabývají se moudří a snílci a děti a vědci, ti však zůstávají pouze u teorie, u fyzické podstaty věcí u materiálního základu, se kterým rádi by pokryli vše, a vzorce skládající se z tisíců neznámých stávají se pomalu nesrozumitelnými i svým tvůrcům. Píšeme knihy a stáváme se jako jediní jejich čtenáři a snad doufáme že někdy....., proč je to snad nutné, já zaznamenávám si své myšlenkové pochody na toto moderní medium a rád stanu se jejich jediným čtenářem a vlastníkem, vše v sobě skýtá ponaučení a skrývá myšlenku, a dobu a čas a prostor a Boha. Nebojím se psát o Bohu, on nebojí se komunikace s námi . Ať již nazýváme ho Krišnou, či snad Allahem, či Kálí, je to jedno, a všudypřítomná hodnota ničeho chce a je hodnotou všudypřítomného všeho, všech věcí a nás. Zpíváme spolu s ptáky a pláčeme s řekami a prameny našich řek stávají se našimi ranami. Není snadné pochopit, ale ještě nesnadnější je nesnažit se pochopit a Být-Ne být. Písně slýchané, písně zpívané stejná mohou míti slova i melodii, a přesto každý z nás do nich vloží část svého já, a MY, není více nás, jen JÁ.
Smíchem snažíme se
zabránit slzám
aby nám vytryskly z očí
poznání
neplynutí času a věku
a plynutí času a věku
je v pochopení
že není rozdílu
mezi časem a věkem
s prostorem plným hvězd
s mísou plnou ovoce
Proč zabývati se nadčasovostí my smrtelní jsme nesmrtelnými nejenom v našich činech a skutcích, dáno bylo nám více než jen jeden den a my bychom toho chtěli zneužít ku svému prospěchu. Naše sobecké sklony vedou nás tam kde mohli by jsme dosáhnouti svých cílů, směrem od pravé podstaty a změna udála se jednou a proti proudu vrací se vždy hůře než se plave po proudu. Lehké je rozsvítit lampu vypínačem na stěně, zkuste si však sami státi se vodičem, a budete překvapení energií, kterou ta malá žárovka požaduje pro trochu toho světla. A trvanlivost bude jistě omezená.
Pohled upřený stranou a oči zamyšlené nad něčím v dáli. Zorničky kočky zaměřují se na cíl který stává se imaginární kořistí. Tak jen se nahrbit a teď, vše je jen jakýsi přelud, obava z prohry nepustí nás dál. Ten krok je vždy poblematickým, stejně tak je těžké první podání ruky i když zakusil jsem to již tisíckrát, první modlitba k Bohu, a není snad první slovo též kouzlem nedosažitelného. Netřeba učiti a býti učen reagovat na pokyny, naše mysl dodá nám sama impulsy nutné ke zvládnutí základů a ke koncům základů, a nyní je má mysl již prázdou, pardon lež, plnou myšlenek, nelze již více psát.
|
