Už je to za mnou, jenom vzpomínka

zbývá, občas probleskne myslí mou.

Vždy je to jenom pouhá chvilinka,

kdy moje duše tápe černou tmou.

Tu bolest však stále ještě cítím,

i když je to hluboká minulost.

A kousek štěstí? Třeba ho chytím,

ale es ve hře není nikdy dost.

Vítěz bere všechno, druhý ztrácí,

vypadne ze hry, může jít domů.

Proč se mi to pořád ještě vrací?

Ptát se můžu snad jen korun stromů.

Tvé vítězství bylo mým osudem,

tvá radost vykoupená mým žalem.

Dvakrát v téže řece už nebudem,

jen vítr pohladí listy palem.

Ležela jsem tiše v tvé náruči,

naivně myslela, že tam patřím.

Kdo ale srdci muže poručí?

Nebo snad očím – těm jeho bratřím?

Stavěla jsem si ze vzduchu zámky

a viděla v tomhle smysl života.

Vysnila náš domov, jeho trámky,

byla to má jediná jistota.

Jen blázen hraje podle pravidel

a moje srdce? To není z ledu…

Proč se motat do lásky osidel,

když pak porážku snést nedovedu?

Vítěz bere vše a druhý pláče,

otírá krev z rozbitého nosu.

Náhoda jak malé dítě skáče,

je to jednoduché – je to osud.

Řekni mi – jsou sladší její ústa?

Když ti zavolá, cítíš to samé?

A moje duše, uvnitř tak pustá,

jen touhou po citu stále plane.

Byla to láska – to musíš vědět,

cožpak se dá pohřbít takhle snadno?

To mám snad u tvých dveří dál sedět?

Na tohle myslet už není radno…

Co k tomu ještě můžu dál říci?

Já pouze dodržuji pravidla.

A trnu hrůzou, kdy netvor spící

dál začne spřádat svoje osidla.

Ale už dost, snad nebudu smutná,

beru to tak, jak mi to osud dal.

Že jeho sousto tak hořce chutná?

Je to tak prosté – osud dal a vzal.

Po tom všem už si vůbec nevěřím,

v hlavě zní mi to jako ranní mše.

Já tajně dívám se k dalším dveřím

a stejně vím, že vítěz bere vše…