egil (Občasný,Redaktor) - 30.10.2007 > Raimund> Myslím, že především
jde o narušování čtenářova očekávání (a mám pocit, že tohle Ondřej chápe víc než dobře, možná až příliš dobře...); většina čtenářů má v sobě zakomponovaný jistý "poetický impuls", tedy očekávání, že se jim od poezie dostane toho, co více či méně důvěrně znají, a jak už jsem napsal výš, pokud se tak nestane, jsou naštvaní, zklamaní... Jedná se o utvrzování se ve vlastním prožívání/reflektování – a to v rovině a úrovni a intenzitě toho, jak je jimi samými prožíváno/reflektováno... Myslím si, že poezie má za určitých okolností ve své moci, pokud má mysl recipienta příslušný potenciál (pružnost, tvárnost), když ne tuto rovinu přímo prolamovat, tak do ní/za ní alespoň vyšlehnout, anebo zasadit nějakou prasklinu, odchlípnout cípek.
Je možné napsat báseň, v níž je "vše jak má být", vlastně se jí ani nedá nic moc vytknout, je celkem invenční, formálně bezmála dokonalá, ano, při bližším pohledu tak trochu, dejme tomu, hruškovská, ale proč ne... Takovou báseň si můžu přečíst a cítit se ukojen. Vše je jak má být. Consumatum est, velká sýrová loupež dokonána a vyšetřena. Vše vpořádku, vše při starém dobrém. Je možné nakreslit dokonale vystínované jablko – a jak pěkné! pasparta, a na krbovou římsu...
→Odvaha je – vzít ten dokonalý tvar a provést něm pár dislokací, středníkem vyvrhnout jádřinec, nevím, cokoli..., ale přesto – za sebe si myslím, že ten "důkladný tvar" je vždy tím, z čeho by autor měl vyjít ("aby člověk mohl začít bourat, nejprve se musí naučit dokonale stavět" V.H.), anebo se vůči němi vymezovat, nicméně by minimálně měl znát jeho podobu, protože
jenom tak bude horizont očekávání prolomen. Pokud se báseň míjí s očekáváním samou svou podstatou (a to je právě nebezpečí, hrozící některým Ondřejovým textům → nebezpečí tkvící v tom, že vykloubené jazykové struktury – zatím – nekotví v nějakém pevném tvůrčím středu), vychází zpravidla z hájemství toho, co "staří mistři" nazývají "originalita ikdybynachlebanebylo".
