zdá se ieno, že jsi vyšší dívčí ;))

ty příšero liškou podšitá!

já se ztotožňuju částečně překvapivě se všemi předřečníky -

• je to originelní
• je to roztomilé
• je to roztomile autobio (Inkognito, to já rád!!!)
• je to dobdře vystavěný celý nějaký
• jazyk je podivuhodnej, podivnej, jsou místa, která jsi zjevně opravila podle konkrétních periskopích připomínek, jsou místa, která jsou delikatesnía  jsou místa, která jsou nedotažená, neobratná, toporná...

mám pocit, že tahle úvaha jen převrací to, co sama kritizuje, naruby. a mylně si plete kýč se svobodou, kterou není. naopak - jsme k zadušení obklopeni neuvěřitelnými chuchvalci kýče. doléhá na nás v obchodech, z médií... a nejsrozumitelněji jej asi popsal repulsion:)

Vedle už uvedených výtek mi to trochu připomíná můj oblíbený film, L' Amour l'après-midi, viděla jsem ho třikrát a nejvíc mi vždycky utkvěly ty dialogy "Jak se máš?" - "Děkuju, mám se dobře, jak se máš ty?" - "Chtěla bych pracovat jako sekretářka, umím perfektně anglicky." - "Je to tatínek. Ano, to tatínek..." - a to mě přivedlo k zajímavýmu slovu, za který mě možná ukamenujou: moralita.

Taky mě napadlo, jestli tebe někdy napadlo vázat tyhle svoje příběhy na pokrač do kolekce, kterou by si člověk mohl pohodlně listovat? já myslím, že tohle je jeden z těch textů, kterým by to vyloženě slušelo... A v té kolekci by i tenhle díl měl svý přesný místo a opodstatnění, ale jinak jak řekla, těžkej zadek.  

3 věci:

• regresivní terapie
• báseň v próze
• Capotova povídka Miriam

jsem zvědavá na další

Janele, pravda bude asi někde uprostřed. Ani pouhá slovní akrobacie, ani pouhá senzitivita – velmi citlivý může být i leckterý grafoman a ve výsledku mu to bude houby platné. – Já respektuju tvůj přístup k tvorbě, ale trochu mi vadí, že ty nejsi schopna respektovat mě jako čtenáře. Vidím text, mám na něj nějaký názor a ten napíšu nebo řeknu, to je vše. – K tomu, abych si na tvůj text utvořila nějaký názor nepotřebuju o tobě vědět téměř nic. Ty pořád vnímáš dejme tomu tyhle básničky jako součást sebe, ale v  jistém smyslu ten výsledný artefakt nemá s tebou nic společného a čtenář, úplně libovolný čtenář, může přijít a uchopit si jej podle svého, naprosto jinak, než jsi myslela. – Rozhodně jsem nechtěla zneužít ve veřejném prostoru informace, které psalas v soukromých zprávách, pokud se to stalo, omlouvám se, ale myslím, že ne. Ve zprávách působíš jako normální, sympatická, citlivá, upovídaná holka – ta, která píše poznámky, je někdo jiný, agresivnější, afektovanější, pánovitý. Snaha domluvit se, najít společný kód – v jistým (dobrým) smyslu dojemná. Na druhou stranu se tu přeme o ty literární texty. A snažit se získat čtenáře na svou stranu nějakým následným proslovem se mi zdá poněkud absurdní.