Co se má zobrazovat
Tvé další možnosti
Pomůžeme, poradíme
Líbí se mi to. Pro mě problematická místa se lepší - jistá koženost.
Druhá věc je samozřejmě výběr tématu a jeho uchopení - tam holt už máš vykolíkovanou trasu, ale to je dobře, ne? Ono jde o to říkat, co chci a tak, jak chci. Psaní není sport, abys musela jediným směrem nutně zvyšovat výkonnnost nebo tak něco.
Zaujala mě pointa. Na první pohled na mě působí uvěřitelně - nevím proč mám ale pocit, že by do ní stačilo malinkatě rýpnout a sesype se.
+ pokus
- rozpačitý dojem
Myslím to první, na pohlavní styk se neptám.))
Motivace: prostá zvědavost.
Otázka = čti jak piš: ptám se, zda je to intimní. Ty jsi vzácný - skoro by se mi chtělo říct šaldovský - případ - talentovaný (a dneska už uznávaný) lingvista a neuvěřitelně... intuitivní, ne-sofistikovaný autor.
to je intimní?
Přijde mi to na tebe až překvapivě konzervativní - obsahem i formou. Líbí se mi, že se vztahuješ ke konkrétním místům, věcem, že to není jen tak abstraktně nahozené, nějací lidé, nějaké věci, předměty, místa - Jezvinec, ostřice, svědci Jehovovi. Napadá mě přitom spousta neslušných otázek typu proč vlastně píšeš - co s tím chceš (a taky proč tolik věnování textů, ale to je zas trochu jiná lajna).
Obojí asi jak kdy:) - A! Všimla jsem si kdysi, že nejlíp a nejradostněji píšu pasáže, které by mě jako čtenáře otrávili. Dokázala bych napsat desítky stran amorfních povídek odnikud nikam s nezřetelným doširoka otevřeným koncem - a nakopala bych se za to do zadku:) - Na druhou stranu na prosemináři na historii nám vtloukali do hlavy, že drtivá většina lidí, kteří píšou lehce a rádi, jsou grafomani - dokonce pouhá zmínka o tom, že píšeš rád, často a lehce byla braná jako urážka - a to podle mě taky úplně nevystihuje skutečnost. Tvrdit to na Totemu je samozřejmě pikantní ;)
Možná je to hnidopišské bazírování na podřadnostech, ale způsob, jakým jsi to napsal, nesvědčil o tom, že by šlo o subjektivní názor, spíš jasnou danost.
Nemyslím, že by se dalo obvykle přesně určit, jaká forma se hodí k jakému tématu. Dnes, když se točí komedie o sebevrazích a světových válkách a muzikály o nevyléčitelně nemocných... Nezáleží na formě, ale na zpracování.-
Tak já jsem především netvrdila, že jdu pryč od všeho pohodlnýho.
Smysl toho g_morrova výroku, který se původně týkal tuším poezie, ale může se docela dobře vztahovat i k próze, vidím jinde – ovládneš určitou formu, gryf, má to svý kvality, dobrý ohlas – a ty to jedeš dál a dál, jde ti to lehce a není to průšvih – ale taky to nikam neposunuje tebe ani tvoje čtenáře (čímž nemyslím samozřejmě tebe konkrétně, ale libovolnýho autora). Smyslem literatury je pro mě komunikace. Něco někomu nějak sdělit. Já si s tím hodně ráda hraju, protože vím, že mám taky spoustu tiků a nešvarů a omezuje mě moje pohodlnost. A na druhou stranu náročnost – v poslední době často předem vím, jak by co mělo vypadat – a pak se to pokouším velice krkolomně naplŇovat. Směřuju k literatuře tak vycizelovaný a vyleštěný na kost, aby čtenáři ani nepřišlo, že je to spousta slov, aby to vnímal jako obraz, ne jako slova. Píšu v několika fázích, nejméně ve třech. Do jednoho zápisníku píšu bez ladu a skladu. Když je zápisník na konci, pročtu si ho znova a vystavím (v dalším sešitě) příběhy. Koukám na stylistiku, různý varianty – potom to přepisuju do počítače a teprve tam vznikne skutečný příběh. Je to dost náročný. Ale mimo jiné ti to umožní mít od textu odstup.
Psát pro potěchu je fajn. Já myslím, že žádnej autor se nemůže zavděčit všem. Pro jednoho bude příliš doslovnej, pro druhýho tajemnej, pro třetího romantickej, pro čtvrtýho strohej… Já netvrdím, že to ej na sto procent špatně, jen podotýkám, že tam jsou nápadný „tlumočící pasáže“. Možná by stálo za to někdy příběh ejn tak rozvést, nepřivádět do něj tlumočníka, kterej bude vyprávět, jak se tzo odehrálo, když to čtenář může mít autenticky v přímým přenosu na podnosu. Víš, jako třeba v Cimrmanech (!) je ta scénka, kdy nejdřív se královna ptá přímo Hamleta a potom vypráví: A kdyby tu byl, tak bych se ho zeptala – a co ty, Hamlete“ – Netvrdím, že to je za všech okolností špatně, ale jako standardní vyprávěcí postup by to chtělo výrazný energický zpracování – nejspíš, podle mě.
Ano, a Josef Vondruška v 70. letech napsal, že žádný falešný tón, ani ten nejpříšernější zpěv nemůže plně vyjádřit hrůzy naší doby.
Nebavíme se o kvalitách tohoto textu. Bavíme se o pouhé krátké anotaci. A mě udivuje, jak suverénně určuješ, o čem lze jak psát a co je duše. Úsměvné.
navíc, vidím 2 možnosti.
1. autor pozměnil text upoutávky
2. neumíš číst, tj. pochopit smysl textu o třech slovech - což je varianta nepochybně zajímavější. nikdo tam totiž netvrdí, že duše je surrealistická - takový je ten text. Můj šálek kávy to sice není, ale což - O čem smí podle skölda psát surrealisté?
To s tím dopisem je trefný.
A trefný je, říkal mi to tuším g_morr: Jakmile mi něco začne bejt pohodlný, nechám to bejt a začnu dělat něco jinýho (volná parafráze)
Ale z vlastní zkušenosti vím, že to ej mnohem lehčí vyhmátnout a pojmenovat, než zlomit. Je to trošku jako salto - koukáš a říkáš si, tohle já nikdy, ani omylem - a za čas si na to vzpomeneš s celým tělem ve vzduchu, hlavou dolů:)
... což nejde, pokud je ti střízlivě a uměřeně sděleno, že se děje/dělo něco napínavého.
To jsou zdánlivě jednoduchý otázky, ale těžko na ně odpovědět:)
Já myslím, že ten recept neexistuje, každej si sype a míchá podle sebe.
První krok je už to, že si určitej zádrhel uvědomuješ. Druhej bod je vypsat se z toho. Necítím se jako povolaná vědma, co by ti měla radit, co a jak. Mně se třeba vyplácí přepisovat, jednu scénu přepisuju pořád dokola, oholím ji na kost - na druhou stranu je to náročný na čas i energii... Nebo otřepaný, ale vděčný zkusit jednu situaci popsat z více úhlů, různými způsoby. Obecně ale se nedá říct, že to, co mi nesedí by byla chyba, protože spoustě lidí to nepřijde, tak to ber jen jako takovou poznámku... A! Napadlo mě, že (i když samozřejmě je to povídka, nikoli scénář), možná by pomohlo víc ukazovat věci v průběhu, v akci a různý méně akční informace roztýlit do nich. To je možná už hodně troufalý, ale mám dojem, že to působí mnohem životněji, vytváříš určitý děj, pohyb - ta salónnost spočívá i v tom, že si často na docela výrazných plochách postavy a s nimi vypravěč říkají o svých snech, životních filozofiích, dojmech, rodinných historiích - což je úplně v pořádku, ale oni takhle pohodlně a v klídku často překulí i tu část textu, která by měla být nejnapínavější.
Já bych skoro řekla, že to s tou životností není tak jednoduché, že se to neomezuje pouze na jazyk. Spojuje se v tom jak jazyk, tak modelování situací. Protože tímtéž způsobem, kterej (s obdivuhodným sebevhledem) popisuješ u jazyka, modeluješ podle mě i situace. Je to fajn, je to zajímavý – ale mnohdy je to neživotný. Možná by stálo za to zkusit udělat něco, co by ti regulérně pohodlný nebylo.)
Cizí příběhy v našich životech – hezký nápad, ale krkolomý název:) V případě nějakého cyklu by mohl být docela oříšek najít víc odlišných a přitom přirozených a neotřepaných situací, kdy si lidi navzájem svěřují svoje osudy.
Hůlová snad u nás nemá na Mongolsko patent a monopol:) - Nikdo jinej tu o tom zatím nepsal, dokonce i Jáchym Topol jí ustoupil - :))
meine kleine rubinsteine
zahrajte mi v ušní lajně
že je pánbůh jenom eine
jak kůl v plotě
coby meine