Honzo,

mně ani tak nejde o metodu, ale o vnímavost recenzenta. Když si srovnám recenze Jakuba, Štolby a Krále, tak mi ty recenze vždy sdělují něco, co chci v recenzi vidět - osobní vhled do poetiky autora, recenzentskou vnímavost a zároveň cosi, co ukáže taky osobitost dané poetiky tak trochu "objektivním" pohledem. Když naproti tomu srovnám recenze takové Rackové a Weinrichové; to jsou jen stroje na recenze, které o dané sbírce neřeknou absolutně nic, není tam žádné vcítění, není tam vidět kdyžuž jakási metoda - jedinou metodou je pouhá deskripce a to navíc zcela povrchní.

S čímž souvisí také onen výbor nejlůepších básní - v zásadě jde přece o subjektivní výběr nejlepších básní za uplynulý rok - jednoho člověka z vnějšku, a jednoho zevnitř, tedy kritika a básníka. Tam přece nutně jde o osobní preference, účelem tam je jisté napětí mezi konvolutem všech sbírek/básní, které minulý rok vyšly, a mezi osobním výběrem z nich (a máš pravdu, že nám to o nich dost vypoví - ciž je ale myslím zase další interpretační klíč k soudobému stavu české literatury, v čemž s Tebou souhlasím). Myslím, opět, že právě Jakubova stať na konci nejlepších básní je vynikající, a naopak letošní stať Rackové je opět velice mechanická, neboť tak trochu chyběla autorita, která by ji i trochu odstrčila. Proto letošní sběr a zejména ona stať opravdu vypadají jako naoko objektivní a žádnou poetiku sebevíc neupřednostňující; byť i Racková má jisté preference, které jsou ale vícěméně dle mého dosti plytké.

A co se týče žárovek - já nevím, ale myslím, že i takováto příležitostná poezie (pro děti, pro sebe, volnočasová) může mít své kvality, ne? A tahle má, jen mi prostě vadí to, co jsem tady napsal, nooo.

A taky mi trochu vadí, že to vyznívá, jako bych Ti vše vyvracel, jako bych měl tu svou pravdu, což nechci, aby to tak bylo pochopeno (když už jsme u časopiseckého prostoru - to jsem třeba opravdu velice neměl rád u Správcové; nezažil jsem, aby vždy neměla kategorickou pravdu, a to nikoli "svou", ale zcela jasně univerzální), páč v zásadě s Tebou souhlasím, jen to mám trochu poposunuté.

OK, na začátek: moc rád jsem napsal to, co si přečteš níže, ale jaksi jsem si nevšiml, že diskuze pokračovala dále, neboť jsem přehlédl červeně blikající tlačítko „Novější“, nicméně myslím, že Ti to snad též něco sdělí a přinejhorším jsem si sám sobě opět cosi více ujasnil. :)

Prosímtě, je to sice už poměrně dávno, kdy došlo k týhle skoropolemice, ale připadá mi fajn se k tomu vyjádřit; jak pro mě osobně, protože si zase porovnám pár svých náhledů na poezii, tak i pro Tebe, když jsi chtěl konkrétnější odpověď, byť po Jakubovi. Možná je to trochu neaktuální, neboť jste si o tom už určitě popovídali u piva, ale stejně…

Nejdřív to vezmu obráceně, tedy od obecného ke konkrétnímu:

Od určité doby je problémem české poezie vyhýbání se sentimentalitě, křehkosti jakéhosi mezního slova, které stojí na kraji útesu básně a může ji (z)vrhnout do trapnosti. Známej je výrok Bohumila Doležala o tom, že je Jan Skácel reprezentativní velekýč české poezie. To už je poměrně extrémní kategorický výrok, který ale dobře vyjevuje určité pojetí básně, jež se dál rozvíjelo. Skácel dovedl sdělení básně do krajní polohy. Už je zatěžko vytvořit podobnou poetiku, neboť už stěží využít větší něžnosti, křehkosti zároveň propojenou s občas až vtíravou sentenčností a aforistikou. Neříkám, že nelze do básně vnést křehkost slova – to je naopak fundament poezie. Se sentimentem/zvnitřnělým citem to je těžší, ale lze jej uchopit všelijak a všelijak se za něj také dnes „bojuje“ (viz explicitně skupina Fantasía). Proto také moc nechápu Tvé vymezení se proti stavu soudobé poezie – je nesmírně různorodá a originálních poetik se objevuje čím dál více, neboť autoři mladé a nejmladší generace vnášejí konečně nějakou živelnost, přičemž rozvrstvení střední a starší generace je též velice pestré ; viz Jakubův značný příspěvek nejenom básnický, ale též vynikající literárněkritický přístup – vedle něj umí uchopit báseň v její celosti (tedy nejenom v jejím uchopení světa, ale též v její kráse) snad pouze Petr Král a Jan Štolba. No a co se týče literární kritiky – myslím, navzdory už naštěstí uplynulým polemikám ve Tvaru, že není velký rozdíl mezi literární kritikou v tištěném periodiku a na internetu. Tady je jen problém s tím, že se většinou hodnotí jedna konkrétní báseň, což není obvyklé – obvykle se jedna báseň, jeden text spíše interpretuje, což je nevyužité specifikum právě internetového literárního prostoru. A jestliže se hodnotí jedna báseň, je logické, že se řekne – dobré/špatné, tenhle prostor k tomu vyloženě vybízí. Fyzické médium, tedy vytištěná sbírka, má výhodu uceleného, komponovaného tvaru, který vyjevuje intenci autora, svéráz poetiky dané sbírky, její určitou pevnost a zároveň nabízí kontext, ve kterém můžeme jednotlivé básně vnímat – kontrasty, ale též propojenost. Jistě, tady v tomhle e-prostoru není problém kliknout si na díla autora a postupně je projíždět a zjišťovat jeho poetiku a tím pádem si udělat názor na tu jednu konkrétní báseň, problém je ale právě v jakési nekonečnosti tohoto prostoru, který jde odnikud nikam, který nemá žádný tvar, je v podstatě amorfní – má určitý tvar, ale náhodně poskládaný a proto je zatěžko cosi komparovat a proto se sklouzává do nejobecnějšího hodnocení dobré/špatné – z jedné básně nepoznáš celistvé uchopení světa.

No, a ta konkrétní báseň je toho dost ukázkou. Opět využiju příkladu Skácela (neboť tahle báseň je jeho poetice docela blízká; nicméně nemysli na to, jak jsi psal, že ihned musím cosi k čemusi přiřazovat – prostě na základě zkušenosti vidím určité uchopení světa a zkoumám, čím se od sebe liší, v čem je svéráz, v čem je intencionální originalita) – jeho fikční svět je nesmírně sentimentální, jeho básně se tvarem i obsahem opírají o kýč, vcházejí do něj, berou si z něj to, co je pro Skácela určující, berou si z kýče jeho filozofický základ – nějakou obecnou sentenci; neříkám rovnou průměr, ale cosi, co jistým způsobem působí na kolektivní podvědomí. K tomu ovšem přidává jeden osobitý prvek – mytologičnost (též ono skácelovské bezčasí), která posune kýč do zcela jiné roviny, navíc báseň drží celek sbírky. V této Tvé konkrétní básni právě chybí kontext, ve kterém bych rozeznal jakýsi posun a práci s kýčem. Celá báseň se zvrhává do plytkého sentimentu, který ale za určitých okolností nemusí být špatným elementem – vem si třeba Zimohrádek Ivana Wernische, kde je sentiment a kýč jedním z významotvorných prvků, ale lze to rozeznat až v celém tvaru sbírky. Je tam ironie, ale též určitá mytičnost. Tady mi chybí nějaký ozvláštňující prvek celé té roztomilé retrospekce; dobře, říkáš, že konec básně posouvá celé vyznění do empiričtější, respektive střízlivější roviny, ale když se podíváš na poslední strofu blíže – jednak tam opět používáš deminutivum, které odkazuje k oněm „maličkým“, k oné „roztomilé“ motivice, není tady žádný posun, naopak posílení onoho plytkého motivu. Navíc první dva verše poslední strofy jsou děsivě totalizující a tím pádem ještě zvýrazňující onu sentimentální prokřehlost, jak tady bylo trefně napsáno – V žádném obchodě na světě / jsem za celý život. Kdybych tuhle báseň uchopil v kontextu sbírky, snad bych ji uchopil jinak, kdo ví, ale myslím, že bych plytkost a kýčovitost té básni tak či tak připsal. Ale neber to tak, že bych neměl rád práci s kýčem, naopak moc rád s kýčem pracuju – podle mě není kýč srdce, východ slunce, růže nebo láska, kýč je to, jak je onen předmět uchopen, čili myslím, že lze napsat i v dnešní době báseň o lásce, srdci, nebo zajíčkovi (viz můj poslední příspěvek). Moc rád píšu velice obecně řečeno citově, upřímně založenou poezii – jen to nesmí sklouznout tam, kam to sklouzlo tady. Je to špatná báseň? To je špatná otázka. Spíš bychom se měli ptát – jaké je uchopení světa (mikro i makro) v této básni? Báseň by měla vyjevit o světě cosi nového, měla by nás vytrhnout a znejistit (a to nikoli jen znejistit negativně, ale též pozitivně – to je ono takřka zenové vytrhnutí) – myslím, že to v této básni je, ale vadí mi na ní to, že v sémiotické rovině využívá až přespříliš onoho kolektivního estetického cítění, onoho kýčovitého, ba až plytkého.

Ale promiň mi moji formulační neschopnost a velikou nesouvislost, které jsem si vědom (určitě bych mnohem více za lepších okolností napsal o mém pohledu na  hodnotící úsudek literárního kritika a o jeho práci s básní/sbírkou – o lyrickém subjektu sbírky, o problematice zavedených/nových básníků a v přístupu k nim), jsem po divoké noci a měl jsem chuť TI k tomu prostě něco napsat, a snad i přátelsky.