Bouchl dveřmi a prudce se otočil k cestě mířící k lesu. V ruce svíraje brokovnici tak, že dlaň ho pálila, zabarvená do běla. Chlapec, nebo muž. Spíš chlapec, co ve svých dvanácti chce bránit svoji mámu, možná i celý svět. Vztekem skoro neviděl na cestu, kdyby mohl, brečel by, ale nebyl takový. Polykal slzy někde
v hloubi sebe. Proč? Ptal se.
Nevnímal, že vlastně běží.
Na louce upadl, ale něco ho vedlo k lesu. Vstal, svíraje tu brokovnici. Už byl na okraji louky a v tom ho uviděl, ten strom krásný, radující se svými větvemi. Zvedl brokovnici a vystřelil a z kůry stromu pomalu začala vytékat jeho míza. Klekl, spíš padl na kolena do trávy a po tvářích se mu začaly řinout slzy. Nenáviděl se za to, nenáviděl celý svět!
Strom ve větvích zavzdychal. Chlapec přistoupil a obejmul jeho kmen, " promiň to jsem nechtěl!" Odpusť mi. Co mám udělat? "Já nevím," řekl strom, "jak zacelit Tvou ránu…" "já….já." Chlapec se zarazil, proč Tě slyším, když jsem Ti právě tolik ublížil. Jak to , že Tě slyším?… "Jak zacelíš tu svou?" pokračoval klidně strom. "Co Ty o tom víš!", stále objímal strom a plakal. "Možná nevím", smrákalo se.
"Musím domů, za mámou, promiň, zítra hned ráno Ti přinesu, co Ti mám přinést…jo sádlo. Babička říkavala, že na všechny bolesti je dobré sádlo. Strom už nepromluvil.
Druhého dne ještě před rozbřeskem chlapec opět stál před stromem. "Promiň, to jsem opravdu nechtěl", potíraje to místo sádlem. "Vyndej mi ten brok, prosím," zašuměl strom. Ne, to nemůžu bude tě to bolet! "Máš nůž?" - "Jo, rybičku v kapse." - "Tak ho vyřízni." Chlapec se chvěl, ale udělal, co mu strom řekl.
Poté pomazal opět tryskající mízu z rány sádlem. Strom zašuměl.
"Vím, co Tě trápí, ale nechceš mi to říci sám." "Nic nevíš", řekl nepřátelsky chlapec. Už musím jít do školy, přijdu zítra. " Nepřijdeš" přisadil si strom, jakoby četl jeho myšlenky. "Přijdu" řekl chlapec zarytě, musím Ti potřít tu ránu znovu.
A strom mlčel….
Byl večer druhého dne a chlapec se pomalu šoural směrem k lesu

Mlčky potíral ránu a tak trošku i čekal. "Proč nemluvíš?"
Na další den opět. Uslyšel podivné šumění. "Tak jo, povím Ti to, můj táta bil mou matku a já…já zbaběle utekl! Rozplakal se vzteky. "Udělal jsi správně ne?" řekl strom. "Jo, tu brokovnici jsem měl na něho, ale utekl jsem, rozumíš?!
"Ano."
Já, nechtěl jsem ho zabít, chtěl jsem jen… "Bránit svou mámu?" zeptal se strom. "Jo!" "Bolí Tě ta rána"
" A Tebe?" zašuměl strom.
"Moc" skoro vykřikl. "Nemusí, udělal jsi to, cos musel, už mne nebolí, vždyť jsi ji už zacelil".
"Odpustíš mi" vzlykal chlapec. - "Jenom, když odpustíš Ty sám sobě," řekl strom.
"Já, já nevím, snad".

Mnohokrát chodil k tomu stromu a strom už nepromluvil, ale rád se k němu vracel.
Byl už dospělým mužem a ten strom mu stále připomínal naději. Už dávno se zacelily rány jeho dětství, tak jako jeho strom byl stále živý a jako by si povídal
s větrem. Možná mu vyprávěl jejich společný příběh…