Je krásný slunný den, budí mne zpěv ptáků a šumění stromů. Sním…
Ležím ve stanu, tělo ještě ztuhlé od celonočního pozorování oblohy. Pamatuji se, jak mne někdy těsně před svítáním do stanu zahnala má zuby drkotající zmrzlá postava. A padala hvězda . . .
Zdálo se, jakoby letěla přes celé nebe, které bylo nade mnou, rozestřené, velké, majestátné. Můj pocit úcty malé, oproti nebi nepatrné tečky mne doháněl chvílemi až k euforii.
Přání - jistěže, mé přání - bylo v té chvíli to nejdůležitější na světě, zapomínaje na katastrofické scénáře a předpovědi.
Přání.
Jaká může mít člověk přání? To mé je docela obyčejné - uzdravit se. Je těžké dívat se do své mysli a vidět, že je tam mnoho krásných, fantastických možností a při tom vědět, že tělo nechce poslouchat ani obyčejné povely mozku, možná už i prosebné.
Tolik hvězd, a tolik přání. Já mám jen jedno.
A noční obloha je tak krásná.