|
| |
 |
|  |
Zaskřípalo to. Nechtěl jsem ji tam vyrušit a tak jsem se k ní pokoušel
přiblížit pokud možno nepozorovaně. Zaskřípalo to dlouhým, táhlým zavytím,
ale ona tam stála bez hnutí dál. Obloha se zatáhla, ani jsem si toho po
cestě nevšiml. Nebude trvat dlouho a mokrý šedivý závěs vyprázdní své
útroby na naše hlavy.
Ale ještě nepršelo, bylo teplo a sucho. Vánek z jihovýchodu jí roztančil
šaty, vlasy jí sčesával na jednu stranu. Ani jsem nevěděl, že ze střechy
tohoto starého domu lze spatřit tak velkou část města. Mravenci dole se
hemžili odpoledním tempem, brzo je překvapí déšť a oni si zalezou do svých
komůrek v zemi. Byl jsem rád, že jsme v tuto chvíli tak vysoko, nikdo nás
nevidí a máme absolutní soukromí. Její hlas v telefonu zněl tak rozrušeně,
slzami okořeněný bolavý sten, kolísavý, nerozhodný, prostě pro ni naprosto
netypický. Hodně mě rozhodil.
Pomalu jsem doplul až k ní a pošeptal ordinérní: "Ahoj." Nic lepšího mě
nenapadlo, ale byl jsem v situaci, kdy jsem mohl klidně mlčet. Teď bude
mluvit ona a to, co řekne, možná navždy změní naše životy. Popustil jsem
svůj zrak na chviličku k ní, abych jí viděl do tváře. Dívala se dolů a
měla naprosto kamenný výraz.
Sfinga mi odpověděla tichým: "Hm."
"Takže jsi to četla?" musel jsem začít.
Otočila se, abych si všiml, že má ten papír ve druhé ruce. Byl zmačkaný, to
bylo špatné znamení. Nevypadala, že by byla vůbec schopná promluvit. Byla
v rozpacích. Nikdy jsem nevěřil, že je možné, aby ji člověk spatřil takovou.
Královna večírků, sexsymbol komuny, nedotknutelná modla. Jak tam tak stála,
viděl jsem ji jako vajíčko s ocelovou skořápkou, kterou se mi podařilo
rozbít.
"Já....já jsem nic netušila, já...."
Roztřásla se a oči jí divoce těkaly ze strany na stranu. Nedívala se na mě,
kdyby se mi podívala do očí, viděla by, že jsem paralyzován překvapením. Měl
jsem sem přijít, ona se mi měla vysmát a praštit za sebou dveřmi. A ona...
Ona si klekla na kolena a třesoucím hlasem mi připomněla, že jsem právě
v sobě zbořil veškeré své představy o ní.
"Odpusť mi to. Já jsem tak slepá. Já jsem fakt nic netušila. Odpusť mi to,
nechtěla jsem...."
Klekl jsem si ke své malé Ledové královně a oči se mi zalily slzami. Byla v
šoku, ruka se jí rozevřela a pustila papír na hrubý beton. Ten dopis jsem
dával dohromady skoro dva týdny. Bylo tam úplně všechno. Všechny mé básně,
při kterých mi ona šeptala do ucha znějící nesmysly. Všechny své pocity
spojené s ní. Ten kus papíru byl prosáknut bolestí, kterou mi nevědomky
způsobovala po celá ta léta. Na konci třesoucí se rukou připsáno dvousloví
"Miluji Tě".
"Já jsem strašná, pojď sem..."
Obtočila mi své bílé ruce kolem mých ramen a mě se zajiskřilo před očima.
Seděli jsme v objetí beze slov možná deset minut, možná půl hodiny. Hodinky
jsem neměl a kostelní zvony přestaly v údivu bít. Pomalu jsem dýchal vůni
jejího lesa, nechal jsem se naplnit její podstatou. Houpali jsme se.
Houpali jsme se přitom do rytmu nějaké neznámé skladby, která se během
chvilky stala tou "naší".
Hlava se mi naplnila otázkami, nebyl jsem schopen rozumně uvažovat. Je to
snad objetí na rozloučenou? Jenom jsem ji šokoval? Bože, co když mě má taky
ráda? Neublížil jsem jí? Měl jsem právo to všechno udělat? Co bude teď?
Ta nejistota, ta strašná nejistota mi nevadila snad jedině proto, že ona
byla tak blízko.
A pak...
"Ano."
Tři písmena vhozená do větru z těch nejkrásnějších úst na Zemi. "Ano" s
první kapkou, dopadající na rozpálený asfalt. "Ano", které jsem jasně slyšel
a přesto jsem nevěděl, zda mě nešálí smysly.
"Co?"
"Ano."
Odpoutala se ode mě a poprvé se mi podívala do očí. Usmála se, ona se smála.
Opravdu, v očích se jí ještě leskly slzy a ona se smála. Ten úsměv byl
jenom pro mě. To chladné stvoření mi teď leželo v náručí. Roztálo teplým
lidským citem, který mi samovolně vytryskl na papír. Zdá se mi to, všechno
se mi to zdá. Tohle nemůže být pravda. Jestli je to pravda, tak... Viděl
jsem sám sebe v její rohovce, neschopného cokoliv pochopit. Zaraženého,
šokovaného.
Déšť jí na tvář pomalu maloval slzy a udělalo se chladno. Nevnímal jsem ho.
Nevnímala ho ani ona. Polibek přišel v zápětí, jako přirozené vyvrcholení
předcházejícího děje. Katarze.
A pak už jsem to nevydržel a vyletěl do vzduchu, radost mi pulzovala
každičkou částí mého těla a chtěla mermomocí ven. Hlasivky mi výskaly samy,
bože, pobíhal jsem po té střeše jako blázen a tančil se světem. Tančil jsem
kolem ní a prosil bohy za odpuštění. Tančil jsem a ona po malé chvíli
ohromení tančila taky.
Když jsem se ovládl, zpíval jsem jí v objetí verše. Verše jenom pro ni. Nové
verše. Starých, bolestných už nebylo zapotřebí. Tančil jsem s můzou, kterou
už za nic na světě nenechám uletět pryč. A ona, jakoby mi četla myšlenky,
roztáhla své ruce a její šaty vytvořily křídla.
"Jsi motýl, jsi motýl !!!" křičel jsem na ni přes závoj deště a oba jsme se
smáli jako šílenci. Vzrušení v její tváři, touha. Něco tak silného jsem od
ní nikdy nečekal. Nádherný, nejnádhernější okamžik mého života.
"Já chci letět, chci letět s tebou. Chci letět pryč. Poletíme!" ječela a po
tvářích jí stékaly slzy radosti. Byla motýl, chycený do provazců vody. Vzal
jsem ji do náruče a postavil ji na vyvýšený okraj střechy. Smála se, smál
jsem se. A pak jí cosi pomalu splnilo přání a vyzdvihlo ji dva centimetry
nad zem. Radost.
Radost byla najednou hmotná a všude kolem. Byla to vlna, na kterou se může
člověk posadit a nechat se vynést do výšin blaženosti. A ta vlna jí omotala
její malá chodidla a s mou pomocí ji vynesla do výše.
Smích vystřídalo tiché, spokojené, čarovné ticho. "Děkuju." pošeptala mi,
než jí ústa zalepila pavučina větru. Stál jsem tam a naslouchal posledním
tónům té neskutečné symfonie. Políbil jsem jí ruku, za kterou se mě
instinktivně chytla v okamžiku, kdy se vznesla nad okraj. A pak se pustila.
Já jsem ji pustil.
A ona letěla...
|
|
|
