|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
MOMENTKA I.
-----------
Pár minut času
hubený výrostek
s roztomilým psem
a ten malý parčík
za stadionem se honí školáci.
Polibek vlasům
něžné povětří
sedím na lavičce ze snů a vášně
a vítr
si tropí legraci.
Mám zas tu svou náladu
úsměv na rtech
úzkost v srdci
být zděšen hloupostmi
zobatí šmíráci.
Tváře v dlaních
sny co se nevrací
a ten strom
jakoby jediný na světě.
Plakal listí spolu se mnou...
MOMENTKA II.
------------
Bylo půl jedné. Žižkov mě obléhal ze všech stran, tramvaje se tísnily v dýmových kanálech,
zelená chodcům vydržela sotva deset vteřin. Trafika metr na šířku. Ospalý pán mi prodal
dvacet levných cigaret. Zbylo ještě trochu času...
Lidé se domluvili a šli všichni proti mně. Já jediný do kopce. Byl jsem rád, že jsem
v dětství hodně často zdolával chodníky tak, že jsem šlapal jenom na sudé dlaždice. Na
Žižkově se průprava hodí. Vítr si hrál s mými vlasy, walkman na uších a zas ta pitomá
nálada, kdy se lituju a nenávidím zároveň. Za stadionem Viktorky jsem konečně našel
malé útočiště.
Než jsem usedl na lavičku, potkal jsem vrahouna, který venčil malé štěně. Musel jsem
chvilku vstřebávat protiklady. Lidé si to asi zaslouží. Loknul jsem si koly a
nevnímal zhusené výrazy punkerů, sedících opodál. Cigáro už jim tolik nevadilo.
Zastavil se mi čas, stejný párek důchodců třikrát profrčel kolem a já zas začal vnímat svět
jako celek. S úšklebkem.
Mým dočasným světem teď byl tento parčík. Několik klikatých cestiček, dva prastaré
stromy, několik mladších. A lidé. Úplně stejní. Všichni stojí na místě, jsou slepí
a čekají na konec. Bez povšimnutí, beze strachu, všichni pomalu umírají. A pak?
Všichni si ale zvykli. Nikdo nevypadal na to, že by mu to příliš vadilo. Naučili se
to? Přetvařují se? Jsem snad jediný, který to nedokáže přijmout? A zase trpké úsměvy
a bolest u srdce. Slzy v očích...
Jen jeden z nich začal plakat se mnou. Vítr v korunách zašuměl a můj prastarý společnik
začal ronit seschlé slzy. Hnědorudý vodopád, pomalu se snášející na mou lavičku, záda,
vlasy. Kdybych tenkrát neměl na uších sluchátka, třeba bych ho zaslechl. Snad by
mi mezi vzlyky pošeptal i něco, co by mi pomohlo. Od stoletého dubu bych si nechal
poradit rád.
Ani nevím, jestli to mám brát jako nějaké znamení, nebo prostě náhodu. Jen vím, že
z druhého stromu opodál tehdy nespadl ani lísteček.
Zvedl jsem se, zhasil nedopalek a strčil si ho do kapsy...
|
|
|
