|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
"Ležet jenom tak, nohy nahoře, tráva pod hlavou..."
"A v hubě!" nemohl si pomoct P., mohutně se rozřehtal a se slzami v očích
se převalil na druhý bok. Dělalo mu to trošku problémy, pravda. Vypadal skoro
jako funící medvídek z toho dokumentu, jak hledal samičku ke spáření.
S. se taky tak trošku zasmál, ale jenom zlehýnka, aby nezkazil tuhle chvilku. Bylo mu najednou docela dobře. Už delší dobu převaloval v ústech kousek šťovíku a přišlo mu, že mu dneska jeho "výjimečné" rozpoložení nemůže vzít ani deštík, který prorokovaly chuchvalce šedivé vaty nad jejich hlavami. Mouchy byly zavěšeny proklatě nízko. A do toho všeho se ještě smrákalo a vítr kolem uší byl už o poznání mrazivější, než krátce po poledni. Mohl by mu vadit snad ještě pach benzínu, auto bylo sice hodně daleko od mýtiny, ale ta stará šunka už zřejmě stačila v tomto koutku způsobit malou ekologickou katastrofu. Najednou to všechno nevadilo. Žádné ideály. Jenom oni.
"Jak to, že mi vůbec nevadí, že mi vůbec nevadí, že nevím, jak jsme tady dlouho?" nahodil znovu S. a P. mu odpověděl mohutným nedočkavým polknutím a další salvou vzlykavého smíchu. Teď už ale vážně rudnul, pomyslel si S. a uchychtnul se nastalé situaci. Nejmíň 8 hodin... Nevadí. Leželi a P. se smál.
Po půl hodině se dal P. trošku do pořádku. Právě se mlčelo. Deset minut. Protnul to říhnutím a: "Je mi jak zkouřenýmu.", pak dalších deset minut klid. Asi. Začal S.:
"Hele, víš co je mi divný?"
"Mhmh?"
"Víš co, já nevim, je to takový divný celý..."
"Jako co? Že tady ležíme a ani nevíme kolik je?"
"Né, to né, to sem nechtěl říct, já myslel jako něco jinýho."
P. otevřel oči a čekal co bude. Nebylo nic. "No tak začni hergot!" houknul nakonec spoluležícímu do ucha. S. se úlekem poposunul o deset centimetrů níž:
"No jo, dyž chceš tak teda, prostě - vždycky mi to bylo divný, ale k doktorovi sem
s tím nešel, už nevim proč, asi protože by mě poslal do blázince, nebo tak něco." "Dyk seš magor, to by bylo v pořádku né?" uchechtl se do dlaní P. a rychle se opravoval: "Né dobrý, sorry, fakt mě to zajímá, fakticky!"
S. si změřil P. hodně nasupeně, ale pak pokračoval:
"Víš, já když na něco jako vzpomínám, jako co už bylo a tak, tak to vidim jako bez barev - jako černobíle, jak v nějakym starym filmu. A šecko je to takový rozvostřený a nejasný, a má to fakt ty ruchy jako jsou na starým filmovým pásu..."
"Hele a s tim si chtěl jít k doktorovi? Dyk to je celkem normální, né?" protočil
panenky P. a chtěl pokračovat.
"Ale né!" nenechal se S. "To bys to musel vidět, je to jako kdyby schválně, jakoby mi někdo ty vzpomínky předělával do jinýho formátu, po určitý době. A taky si nepamatuju vůně a chutě a tak, ani nevim jak chutnaly ty placky, co dělávala máma na plotně,víš co..."
P. si nechal chvíli na pohled na první vycházející hvězdu. Nebe se na jednom místě roztrhlo. "Hm, to máš blbý, ja nejradějc vzpomínám na takový ty blbosti, barevný. voňavý a sladký blbosti, bez nich by mi bylo na nic. A to máš vod narození tuhletu věc?"
S. se zamyslel a spolknul další kousek stébla.
"Víš, já ti vůbec nevim, prostě, když si teď tak nějak vzpomínám na to, co bylo,
je z toho starej blbej němej film a já nevím, jestli je špatnej nebo dobrej. A ani
mi nepřipadá, jakobych ho točil já. Já nevim. Je to divný..."
"Tak mi zkus kousek nějak popsat, jak to na tebe působí a tak."
"Ale ono to vůbec nejde. Jakoby to šlo kolem mě, rozumíš?" povzdechl si S. a zkusil pohnout hlavou.
"Tak to zkus, hergot, snaž se trochu! S tebou nic nejni." vyjekl popuzený P.
S. si podrážděně odfrknul:
"Seru na to, čéče. A navíc se mi to tu přestává líbit. Tady snad kolem nic nejezdí nebo co."
"Dyby jezdilo, netrčeli bysme tu tak dlouho, žejo. Nebo třeba nechce jezdit." odpověděl P. a ulevil si jednou dvěma středně tvrdými nadávkami, protože si přeležel levé chodidlo.
A tak tam chvilku zas jenom tak leželi, S. se nechtělo mluvit, P. se snažil dřímat. Prostě tam oba leželi a oba mlčeli a snažili se poslouchat, jestli se jim nepodaří rozpoznat aspoň jeden cizí hlas, nebo motor v dálce. Stále nic.
"Nic." procedil S. skrze zuby, a přesně v tu chvíli mu na obličej dopadla první kapka. Bolest trošku polevila a pak zase nasadila. A polevila. A tak dál.
"Hele, jaktože mi nevyčítáš, že sem tě vez jinudy, když sis mě stopnul u tý pumpy? Že sem tě vez tady tou špínou, kde je plno bláta a tak a navrch jsem tě ještě stačil vykotit do příkopu.." prolomil komunikační propast.
Průtrž mračen.
P. si vyndal ruku z pod hlavy a mohutně zakašlal do kornoutu.
"Já ti nemám co vyčítat. Mě je to všechno fuk. Já jsem tady kvůli něčemu úplně jinýmu, než ti vyčítat, žes zas něco zbabral. Toho už ses naposlouchal dost."
S. zděšeně vytřeštil oči, protože P. řekl poslední větu hlasem jeho babičky z Rokycan.
Bolest polevila.
"Panebože..." ještě pár vteřin.
"Jakou měla ta pumpa barvu?" zeptal se pobaveně P.
"Myslím, že červenou..."
Měli spoustu času.
|
|
|
