|
v kávové rozsedlině
zahrabaný čas
umrtvený spravedlností
zrnko po zrnku ostýchá se schnout
a sotva namalovaný den
za rtěnkou úsvitu
rozloží stan
na pravdu a stín
vyjdem si spolu k nížinám
kde pobrouzdané hladiny se nezavírají
tam naše stopy všude žhnou
duhami v mlhách
třeštím
ač nezdá se že nemůžeš už blíž
úzkost se prolamuje z žil
těsná a hladká něha
splín kratochvil
a pláň pak nakvap zavoní ti od rostlin
než před výdechem pochopíš
náruče ztraceného zběha
co zběhnul od mysli
náruče hoří pro smysly či pro příslib? – – co myslíš?
a stále
za noci svítá
nad námi nebes nebesa
soumraky kdosi ťal
očistec snadno spás onen blesk tělesa
dohad z tvoření neukryta
tvé řasy hrdě vztyčené před požárem
| 
