V dávnověku svého působení na Totemu jsem tu publikovala svůj překlad Havrana.

http://www.totem.cz/enda.php?a=23630

Tenkrát jsem kladla důraz především na co nejpřesnější dodržení vnitřních rýmů, které mě fascinovaly, a na významovou stránku textu, doprovázejícího ono pověsné Nevermore.

Přesto mě od té doby neustále trápilo, že se mi současně nepovedlo zachytit zvukovou stránku toho opakování, které je jedním z pilířů textu.

Nedávno mě konečně něco napadlo.

Posuďte sami, jak se mi to povedlo, či nepovedlo zachytit. 

   HAVRAN

   Edgar Allan Poe

     Za probdělé noci, kterou strávil jsem převážnou měrou

    nad zapomínanou vědou, půlnoci mne přikryl flór.

    Napůl snící, znenadání, zaslechl jsem zaklepání,

    velmi jemné zaťukání, od mých dveří, přes prostor.

    Mumlám si: „Snad na pozvání čeká tenhle noční tvor.

                   Jistě host jen – žádný spor“.

     Vidím to jistě, jako dnes, byl chladný, temný prosinec,

    kdy každý uhlík vrhal lesk mihotavý v dlažby vzor.

    Toužil jsem jen dočkat rána, četba knih už nepomáhá,

    v srdci stále zeje rána: není víc mé Leonor.

    Anděly jen nazývána sladkým jménem Leonor -

                  bezejmenný marný tvor.

    Pak hedvábné mihotání rudých záclon znenadání

    moje srdce hrůzou raní, nevzmáhám se na odpor.

    Srdce buší v nepokoji, zbytečně si opakuji:

    “Je to host tam v předpokoji u dveří, snad mírný tvor.

    Pozdní host tam v předpokoji u dveří, snad mírný tvor.

                 Jen to, nač ten marný vzdor.”

    Vtom se duše strachu zbaví a já pravím bez váhání:

    “Vstupte, pane nebo paní. Po pravdě, v tom není spor,

    jak mne zmohlo usínání, vaše jemné zaklepání,

    podobné spíš zašeptání, sluchu bylo na úkor.

    Jistě to však není zdání. Otvírám vám předpokoj.”

                   Jen tma kráčí přes obzor.

     Stojím tam, tmou pohlcený, čekající v roztoužení,

     morbidní mne jímá snění, jaké nezná žádný tvor.

     Vtom je ticho prolomeno. Leonory křestní jméno

     šeptem slyším vysloveno, jako něžný tichý chór.

     To já šeptám její jméno. Pro ostatní němý chór!

                   Jen to jméno – marný vzdor.

     Navracím se do pokoje, srdce plné nepokoje,

     chvěji se a zas to tu je, zas ten zvuk jak pro horor.

     “Ano, teď už to vím jistě, je to na okenní římse,

     záhada ta vysvětlí se, je to prosté, žádný mor.

     Záhada ta vysvětlí se za okamžik, žádný mor:

                    je to vítr –marný spor.

      Bouchnu sem tam okenicí, když koketně čepýřící

     havran, vážně kráčející, jako pohádkový tvor,

     sotva po mně pokukuje, jako pán se nakrucuje,

     na sochu se usazuje, podivný to matador.

     Jako pán se nakrucuje hrdý pyšný matador.

                    Usedá, je marný vzdor.

     Pak ten celý ebenový pták, co na soše si hoví,

     distingovaný až snový, můj strach mění na humor.

     “Ač vypadáš ošuntěle, jistě odpovíš mi směle.

     K Plutonově říši celé střežíš černé brány flór?

     Jaké jméno zachmuřené může mít tak ctnostný tvor?”

                    Odpověď zní: “Marnývzdor“.

      Byl jsem trochu udivený Havranovou odpovědí,

     vždyť v ní žádný smysl není, jenom prohlubuje spor.

     Kdopak to kdy slyšel věru, aby v noci na návštěvu

     přilétl kdo toho zjevu, vskutku překvapivý tvor.

     Aby v noci na návštěvu zjevil se tak zvláštní tvor,

                    s divným jménem: Marnývzdor.

      Ale Havran opuštěný, na mé soše usazený,

     celou duší obsažený v jednom slově: “marnývzdor”,

     nepronese slovo jiné, ani pírkem nepokyne,

     dokud se rtů mých nesplyne: “vše se ztrácí za obzor!

     K ránu naděje má hyne, jako dávných přátel sbor.”

                   Pak pronesl: “Marný vzdor.”.

     Udiven jsem, ohromený, tou případnou odpovědí.

     “Hloupost, na tom přec nic není, nejspíš zná jen tenhle chór.

     Zřejmě lapen nešťastníkem, jemuž život stal se peklem,

     Nepochytil nic víc, než ten nudný žalozpěv, jak mor.

     Věčně opakovaný ten nudný žalozpěv, jak mor.

                   Pouhé marný – marný vzdor.”

     Svým zjevem však Havran snění chmurné znovu v úsměv mění,

     čelem k němu, k soše, k dveřím, sebe ptám se na názor.

     V křesle sametu si hovím, v představivosti své lovím,

     co as, zjevem osudový, tenhle zlopověstný tvor,

     hnusný vyzáblý a snový, sdělit mi chce, dávný tvor,

                  krákoravým “marnývzdor”.

     Hádám, zdali smysl tu je, v tom, co ten pták deklamuje,

     zatímco mi propaluje nitro jeho žhavý zor.

     Samet křesla tiše hladí (kde mou hlavu spánek mámí)

     lampa světlem mihotavým, kreslí pomíjivý vzor.

     Ten samet však nepohladí, její líc, v tom není spor.

                  Žel už nikdy, marný vzdor.

     Náhle vzduch byl vůní sytý kadidelnic kdesi skrytých,

     kroky serafínů tichých jak by tajil temný flór.

     „Snad poslové nebes němí nesou nápoj zapomnění,

     doufat mám, že vše se změní, zapomenu Leonor.

     Nápoj zkonejší mé snění, vzpomínky na Leonor!”

                  Krákl Havran: “Marný vzdor”.

     Proroku, ať zlý či dobrý, pták-li jsi, či ďábel podlý,

     pokušitelem ať zlobným, nebo přinesl tě hrom,

     vyvržen jsi v opuštění, v tuto zemi, kde nic není,

     kromě hrůzy mého snění, odhal kruté pravdy mor.

     Což nenajdu utišení? Tebe ptám se na názor.

                  Krákl Havran: “Marný vzdor”.

     Proroku, ať zlý či dobrý, pták-li jsi, či ďábel podlý,

     rci, pro oblouk Nebes zdobný, Boha, který je náš vzor,

     duši žalem obtížené, zdali v ráji odloučeném,

     tu, jíž andělé zvou jménem, obejmout smím, Leonor,

     tu, jíž andělé zvou jménem, výjimečnou Leonor?

                  Krákl Havran: “Marný vzdor”.

     Toť poslední slovo ptačí, či ďáblovo – rozchod značí.

     Vrať se – povýšeně křičím – v říši, kde dlí temný mor.

     Táhni, ty prolhaný ptáku, ani pírko na památku

     v samotě mé, plné zmatku, nemine mi přes prostor.

     Pusť mé srdce ze zobáku, táhni, nevděčný jsi tvor.!

                  Krákl Havran: “Marný vzdor”.

     Havran nepohnutě hledí, stále sedí, stále sedí

     na mé soše nic netuše, přikovaný na obzor.

     Jako ďábel, žádná změna, pohled slitování nemá,

     říše stínů rozprostřena pod lampou, jak černý flór.

     Moje duše ze hry stínů zahalena v černý flór,

                  nevznese se – marný vzdor!

Přehled transkripcí Newermore:

překladatel   V.K.Šembera Jaroslav Vrchlický A.E.Mužík Karel D. Lutinov Vítěslav Nezval Otto Fr. Babler Jiří Taufer Eugen Stoklas Dagmar Vágnerová Rudolf Havel Jan. Bl. Čapek Kamil Resler Rudolf Černý Ivan Slavík Svatopluk Kadlec Alois Bejblík

použito v první části   nikdy víc, více nic,nic víc nic víc, pranic víc nadarmo žádný vzdor, žádný (ten)tvor už ne blud, odnikud, zahrnut, stud více již, nikdy již, nic víc nikterak mám (pozdní, jméno, noční)čas jeden-, tento-, kolikrát, , tma a chlad ztraceno smrt a zmar, temnot zmar, nese zmar pak ne, nikdo ne, již ne, víc ne navždycky, víc ne, nic víc jedin-, nikdy-, málo-, kolikrát vše, zde, víc ne

použito v druhé části   nikdy víc nikdy víc nadarmo Nevermore víckrát ne marný blud nikdy již nikterak vrátit čas jedenkrát ztraceno marnost – zmar nikdá ne víckrát ne nikdykrát marno vše