|
Pokračování 2) Jak se překládá poesie.
Teď bych se chtěla zmínit o dalším momentu, který mne provokuje k překládání. Je to zvláštní forma básně, nebo jejího zápisu. Zvláště, je-li to něco mezi volným veršem a jakoukoli klasickou formou s pevným rýmem. Všimněte si, jakou gradaci dokáže dát Javorov myšlence způsobem zápisu a použitím rýmu ve dvou následujících básních.
Javorov
Já strádám
Já strádám. A v samozapomnění se při práci
a v rozhlodávání se vlastním klidem,
v žití bohatě plném
přízračných snů, z nichž každý se potácí,
když letím a když padám,
já strádám.
Když stoupám vzhůru, stoupám proto jen,
by propast hloub se rozestřela,
vrhnu-li se střemhlav dolů namířen,
duše sní, aby v světle umřít směla.
A stále vpřed jen v toužení neskutečném…
Já hledám věčně.
Já strádám. Sám v tichu
bez starostí, jež přezírám. Strádám
v čisté nevině, do hříchů
temných když padám,
též strádám.
A hledám. Vždyť svůj celý život promarnil jsem v hledání
jen svojí bídy možná, svého strádání.
A ty jsi umírala
V radostech probouzel se den, a sama ty –
ty jsi umírala: on v lehkém oděn šatu,
utkaném p řed rozbřeskem z kalné tmy,
a ty, jež právě vstříc jsi vyšla světu
s nadějí svého mládí. Samotná ty
v světě a duši mé! – sražena jsi umírala.
Proč jenom? – Snad proto, že tě matka porodila.
Má duše táhle vzlykala; struna,
jež nad tebou se v čekání nap jala,
vzlykala – jediná –
v čekání – jediná! – zas aby tě pohřbila.
Pod dechem tvým natažená struna,
má duše plakala tak sladce, tak divně čekala, podivně přála si a chtěla
samotná též chtěla, s tebou zasnoubena, mrtva být pohřbena.
A po sté probouzel se z mlhy den
a tys ho viděla; ne hrůzu nekonečnou
za jeho bezstarostnou tváří stát:
jen jeho lehkost bezoblačnou,
které je věčným řádem navždy podřízen…
Má duše plakala tak sladce, tak divně čekala, podivně přála si a chtěla,
samotná též chtěla, s tebou zasnoubena, mrtva být pohřbena.
K té poslední uvedené básni bych se ještě chtěla pár slovy vrátit. Jistě jste si všimli dvou protažených veršů v druhé a třetí sloce. Tyhlety dvě opakující se řádky jsem nebyla schopná dát dohromady v češtině tak, aby zvukově a významově, ale především zvukově a rytmicky, zněly jako v originále. Všechno ostatní jsem měla dávno přeložené. Dokonce jsem mezi tím přeložila několik dalších básní, ale tyhle dvě řádky mi nedávaly spát. Donekonečna jsem si je opakovala v bulharštině, až se mi jejich rytmus nejen stal důvěrně známým, ale přešel mi do krve. Až jednou jsem takhle odpoledne šla ulicí Na bojišti, kde bydlela moje babička. Samozřejmě, aniž bych si to musela opakovat, jsem celá rezonovala těmi dvěma posledními řádky… a najednou se mi to do rytmu kroků vylouplo. V tom šoku jsem se až zastavila a strašně jsem se lekla, že to zase hned zapomenu. Letěla jsem jak zběsilá po ulici a do čtvrtého patra po točitých schodech, kterých jsem se jinak docela bála, a jen jsem se modlila, aby byl někdo doma. Už mezi dveřmi jsem křičela na babičku: okamžitě mi dej nějaký papír a tužku – a jen těžko jsem jí potom vysvětlovala, proč jsem téměř bez sebe a zbrocená potem.
Ale ten rytmus to má. Vím to.
Tak. A máme tu míst o na další důvod k překládání. Tedy samozřejmě pro mne. Je to to, čemu já říkám zvrat, nebo alespoň překvapení. Nebudu vám to vysvětlovat. Přečtěte si následující čtyři básně od Ivana Davidkova a jestli to tam v posledních řádkách nenajdete, tak prostě vnímáme každý jinak a máte tím pádem smůlu, protože nevíte, o čem mluvím.
Davidkov
Lovec perel
Ty, lovče perel, s kolika nadějemi
jsi vstupoval na lodě, co odrážely
k dalekým mořím a v země neznámé.
Bouře běsnily. Jen vlny blýskavé
od mořských racků ti přinášely pozdrav,
nemyslel jsi však na touhu, na něhu. –
Hledal jsi perlu na podmořských skalách,
a perla byla na břehu.
Kdepak jsi nyní? Kde záliv tvůj skrytý je?
Nebe je pod mrakem. Moře je bouřlivé.
S dlaněmi při těle nasloucháš svítání,
vítr se po mokrých palubách prohání
a ptáš se vln a plachet a lanoví:
dokdy to toulání? Dokdy být ve střehu?
Chlad moře dávno už duši tvou ulovil
a perla byla na břehu…
Davidkov
Píseň deště
Najdu si pro tebe jméno jak pro ženu,
budu tě očekávat, že se objevíš od moře,
tam, kde věčné očekávání přetvořené v pěnu
nad zátočinami září,
kde lodě a koráby vykládají pomalé hlasy a tmu.
Opustila jsi navždy svůj světlý dům nebeský,
náhle jata láskou, zapomínáš své děti – hvězdy, -
po celou noc se sama po ulicích touláš
a pod balkony se zastavuješ mlčky.
Budu poslouchat tvé kroky, píseň deště,
dívat se na tvé divé piruety.
Rozevlátá, tvá sukně z perel bude svítit
a budou jí tleskat všechna rozhoupaná okna
v celém městě.
Ty, jediná přítelkyně těhle jižních břehů,
zamáváš mi rukou zalitou stříbrem,
až zítra letadlo rozvíří listy osamělých palem
a ty se vypnou, jako koňská hříva v divém běhu?
Jen sotva.
Horizont – jak prázdná sklenka v baru na letišti –
přede mnou jasný stojí.
Bude to den bez zázraku. Bude neděle.
Jen oblaka budou jak pomačkané postele,
v kterých jinému jsi štědře věnovala něžnost svoji.
Davidkov
Poušť
Myslel jsem, že cesta k lidskému hlasu bude krátká,
ale Tuaregové spali tváří k nebi
a stan ze svítání byl jejich domovem…
Velbloudi mne odváděli dál a dál,
kde písky, své zlaté sukně pozdvižené,
se odtahovaly s mlčením.
I vidiny se odtahovaly. Odpuzoval je
můj morový dech.
Poškraboval nebe parabelou jejich skoku
a z písečných dálek pronikal k samému d nu
obzoru
řev lva – pružný a vysoký jako palma.
To voda v bezedných studních zpívala, nebo noc
vytáčela
své ohro mné vřeteno písečné nitě,
upředené rukou samumu?
Nebo to pouštní růže kvetla u mých nohou
a v jejích listech bzučela včelstva mých slov?…
Bloudil jsem, jako tmavá hvězda, odpadlá z nebe.
Křídla ptáků se snažila mne rozpálit,
ale moje jiskra vždy znovu skomírala.
Šel jsem stále tak temný a podivný. A cítil jsem,
že poušť mne zahaluje
dlouhým šatem strachu a temnot.
Myslel jsem, že cesta k lidskému hlasu
se nebude tak dlouho mezi písky toulat…
Velbloudi uléhali mezi duny a moje oči
už nebyly schopné je rozlišit.
Mladá luna rudla, jako stočený ocas
šelmy.
Tam, pod lví tlapou, rozprostřen ležel den.
Davidkov
Cypřiše
Slyšel jsem, jak večer hovoří k cypřišům
před vchodem do hotelu:
“Pořád ještě nespíte?
Poslušné stromky a děti
chodí spát brzo, aby vyrostly…”
Pomys lel jsem si, že cypřiše
to nebaví poslouchat
a kráčely dál po dunách,
zahleděny do moře.
A svlékaly – stojíce na špičkách –
šumění svých listů
a předkláněly se, aby ho mohly
odložit na písek.
Ty ses také svlékala,
svůj klid jsi odložila
na okně.
Noc brala tvé stříbřité šaty
a navlékala je na opěradlo židle.
Moře klouzalo po vlnách
proti sklu,
obrovská oblaka – zářící pěna.
Moře obrysovalo odleskem hvězd
tvé mlčenlivé přibližování se ke mně.
Nastával čas počítání hvězd.
Moje ruce se pozvedly –
aby tě sundaly s nebe.
| 
