|
| |
 |
|  |
Snová žluť se převracela, plula sama sebou, vzdouvala se jako záclona ve větru. Za první oponou druhá, pomalý vír bez jednoho dna. A kdesi v moři žluté látky leží modrá kulička. Těžko říct proč.
Seul otevřel oči.
Čekal ranní malátnost, otupělou bezmocnost, jenže myšlenky měl jasné jako flek na svátečním ubruse.
" Mále !", zavolal svého kamaráda, ale jedinou odpovědí, která se mu dostala, bylo šustění žlutavého plátna.
Seul vstal, setřásl ze sebe nitky, které ne něj navál vítr a vzhlédl nahoru. Zase nic. Už měsíce neviděl slunce a ani dnes ho nezabolelo v očích.
" Mále !", znovu zvolal a začal se po něm rozhlížet. Měl by ležet někde poblíž, ale neležel. Ono se vůbec tolik věcí nestalo, co se stát mělo a naopak, takže tímto faktem nebyl Seul příliš vyveden z míry.
Kousek dál ve vlnách spatřil něco svítivého. Vzkaz v láhvi, pomyslel si. Poslední dobou se jich plátnem sunula spousta. Vytáhl papír z bílého skla a zahleděl se do hůlkového písma. Co začala válka, neměl moc příležitostí číst, takže hltal každé písmeno se zrychleným dechem.
VRÁTIL JSEM SE. NEMŮŽU JINAK. MÁLE
Seul odhodil láhev a rozeběhl se nazdařbůh skrz kopce žluti. Tomuhle nechtěl věřit. Tak dlouho se s Málem chystali utýct, a když se konečně odhodlají, Mále se zhroutí a vrátí se. Ale nemohl to svému kamarádovi vyčítat. Většina utečenců takhle skončila, Vrátili se a bez ducha bloudili tábory. Nikdo jim útěk nevyčítal, ale žádný z nich už to nezkusil znova.
Tohle ale Seul nechtěl. Válka je špatná. Odmítal přijmout jakoukoliv jinou ideu. A celá věc stejně postrádala smysl. Tolik životů pro jednu kuličku, o které ani vlastně nikdo nevěděl, kde se válí.
Běžel žlutými duchnami bez peří a odmítal si připustit, že zůstal sám. Nikdo jiný s ním utýct nechtěl. Pravda, spousta jeho přátel souhlasila, že válka je špatná, ale útěk ? To jim připadalo jako zrada, strašná potupa.
Doběhl na pokraj velkého údolí. V hloubce pod ním se převalovaly masy žluti, nikde ani kousek zeleně. Jen kousek dál se stáčel přechod pro chodce.
Zastavil se a pozoroval klidný ruch pod sebou.
" Hej, hej, hej..!", zakřičel do hlubiny. Nebylo to příliš duchaplné, ale člověka, který chce vyzkoušet ozvěnu, málokdy jako první napadne něco hlubokého. Ještě se tak občas někdo zeptá proč, ale i tohle slovo už pomalu ztrácí kouzlo a Seul věděl, že se odpověď stejně nikdy nedozví.
" Hej, hej, hej..!", nesl se ozvěnou jeho hlas žlutým suknem.
" Proč ?!", nakonec mu nedalo nezeptat se.
" Taky se často ptám, asto ptám,..", vlastní hlas se mu ztrácel v dálce.
" Pr..", zarazil se. Neměla by ozvěna opakovat to, co říká on ? Tak jaktože odpověděla na jeho otázku ?
" Kdo jsi ?", zeptal se Seul opatrně.
" Kdo jsi, o jsi, si.. ", utíkal zvuk do dálky.
" Já ?", Seul byl trochu vyveden z míry.
" Ty, ty, y... ", ve vlastní ozvěně cítil netrpělivý tón.
" Seul, jmenuji se Seul ", nic jiného ho nenapadlo.
" Kdo jsi, o jsi, si..", jako by se ozvěna na své cestě otočila a vrátila se se starou otázkou zpět.
" Seul, jsem Seul. " Teď už byl netrpělivý i on.
" Jen jméno, méno, no..", vlastní hlas mu z hloubky zněl rozhořčeně.
" Ale já jsem Seul !" Ta hra ho už začínala dráždit.
" Jen jmenovka, název, ovka, ázev.. Kdo jsi, o jsi, si.. ?" Ten hlas zněl sice pořád jako Seulovo, ale on už vůbec nevěřil, že je jeho ozvěnou.
" Já se ptal první !", zakřičel k chvějícímu se dnu.
" Kdo jsi, o jsi, si..", vracející se slova neznala únavy.
" Nevím..", zašeptal nakonec Seul po pravdě.
" Nevím, nevím, ím..", šepot toulající se po obzoru zněl posmutněle a zvláštně.
" A ty ?", zeptal se s nadějí v hlase Seul údolí.
Jeho hlas se však utopil v tichu. Ozvěna utekla jako splašená srnka a zůstalo jen údolí plné vzdouvající se žluti. A oči.
Zahlédl je pár metrů od sebe, ale než na ně stačil zaostřit, zmizely pod žlutým příkrovem přivátým větrem, takže jako vždy nevěděl, jestli se mu jen nezdály. Viděl je už mnohokrát, vytlačily z jeho snů i hvězdy. Přitahovaly ho svou krásou, ale nikdy se do nich nevydržel koukat dlouho, aniž by své oči sklopil. A než znovu vzhlédl, ztratily se pryč.
Jenže tentokrát tu stál Seul opravdu sám a nezáleželo mu na pochybnostech.
" Počkej !", zavolal a rozeběhl se po žluté strži dolů. Zmatek z hlavy sklouzl do nohou, Seul zakopl a zřítil se kamsi do prázdna.
Když znovu otevřel oči, ležela mu vedle hlavy modrá kulička. Opatrně si ji položil do dlaně a pozorně si jí prohlédl. Vlastně nebyla úplně modrá, zeleně a žlutohnědě se na ní rýsovaly zvláštní obrazce a na dvou koncích měla bílé čepičky, bez bambulí. Táhly se o ní dlouhé války, ale Seul o ni vlastně vůbec nestál. Mnohem raději by znovu viděl ty oči. Přesto si jí strčil do kapsy.
Ještě najít ďůlek a aspoň si může zacvrnkat.
|
|
|
