JSOU LIDÉ POZNAMENANÍ. HLEDAJÍ ZNAMENÍ .
Blázen se jakoby náhodou chytil pravou rukou levé a protáhl své rozlámané tělo. Je všeobecně známo, jak tvrdými polštáři bývají kořeny, ale když myšlenka na spánek pod voňavým stromem zdála se tak lákavou. Vyskočil, jen proto už, že se mu nechtělo.
„Je krásně! Radost padá v kapkách světla.”
Zachvěla se tráva pod těmi slovy.
No, vlastně trochu foukal vítr.
Blázen se usmál a poděkoval stromu za nerušený spánek. Zamyšleně hleděl do jeho koruny, zatímco hladil zvrásněnou kůru jako pomačkanou peřinu. Když urovnal všecky její faldy a záhyby, povšiml si zelených motýlů.
Hlavou dolů viseli z větví jako zvrácení netopýři, hlavou dolů a zelenou měli barvu. Ještě nedozráli.
Bláznovi se náhle zachtělo spatřit barvy motýlích křídel.
„Přinesu vám vodu, motýlci, seženu jí, žádné strachy. A až zaleju váš strom, uzrajete a odletíte k nebi. Budete volní, motýlci!”
JSOU LIDÉ POZNAMENANÍ. VIDĚLI ZNAMENÍ.
Velké cesty začínají na rozcestích. Jenže blázen na žádné rozcestí nenarazil. Vydal se tedy do pouště, neboť není vhodnější vody pro stromy obsypané nedozrálými motýly než vzácné vody pouštní. Ještě překročil louku zelenající se čtyřlístky, aniž by se pro jediný sehnul - stačilo mu štěstí sálající z slunce - a stanul na pokraji pouště.
JSOU LIDÉ POZNAMENANÍ. NĚKDO JIM PŘEJEL ČELO TLUSTÝM ČERNÝM FIXEM.
Za šestou dunou potkal se blázen s Dašti Mārgem. Dašti Mārgo na sobě měl společenský oblek tmavé barvy a rukávy bez knoflíků. Jeho plešaté hlavě vévodil promáčklý cylindr, patrně z půjčovny kostýmů. Levou rukou si pohrával s rozměrným červeným deštníkem. To kdyby v poušti zapršelo. Neznali se, blázen s Dašti Mārgem, asi proto se brzy sblížili.
„Co vlastně hledáš, Dašti Mārgo?” zeptal se blázen rozverně a přimhouřil levé oko v kypějícím slunci.
„Proč bych měl něco hledat?”
„Každý, kdo bloudí pouští, něco hledá. A nebývá to vždycky cesta. Já například hledám vodu pro strom s nedozrálými motýly. Chci jim dát svobodu, víš?” blázen mluvil pomalu, ale lehce.
„Hledám Čarburjaka...” připustil Dašti Mārgo a ztratil se ve vzpomínkách.
„Hm,” blázen ho ponechal tichu.
JSOU LIDÉ POZNAMENANÍ. ZNAMENÍ VIDÍ JE.
Narazili na šlapací loďku zavátou pískem. Leskla se v poledním slunci, jak časem vybělená kost. Kost obchodníka s kukačkami. Usedli v jejím starém stínu.
„Nedáš si buchtu? Jsou tvarohový,” nabídl blázen Daštimu ze svého uzlíku.
„Ne, děkuju,” odmítl Dašti Mārgo. „Zůstanu radši o svejch klobásek. Nechceš taky?”
Ale blázen jen s plnými ústy zavrtěl hlavou.
„Čarburjak byl můj starý přítel...”
Blázen věděl, že se o tom Dašti jednou rozpovídá.
„Trávili jsme spolu hodně času, ovlivňovali se v názorech, vedli sáhodlouhé debaty a třebas jen o přechodech pro chodce.” Dašti Mārgo se na chvíli zasněně usmál. „Ale nerozešli jsme se v dobrém. Trošku jsme se odcizili, byl jsem sám, potřeboval jsem odejít. Já hledal smysl života, ale on měl svou Varii, potřeboval jsem odejít. Neviděl mě, už jsem mu to odpustil. Poznal jsem hodně ve světě, lásku i zklamání... Ale teď se vracím, abych mu řekl, že jsem smysl života nenašel a že mi to nevadí a že jsou země, kde se jedí tvarohové buchty.”
Dašti Mārgo se odmlčel.
„Kde ho chceš najít?” zeptal se blázen.
„A kde ty chceš najít vodu? ” vrátil mu se smíchem otázku Mārgo.
„V poušti,” odtušil blázen.
„V poušti,” souhlasil Mārgo
Jen slunce šeptalo, že v poušti se víc hledá, než nachází.
JSOU LIDÉ POZNAMENANÍ. V POZNÁMKOVÉM BLOKU.
„Podívej se, bílé kápě!” řekl tiše Dašti Mārgo bláznovi a ukázal třesoucí se rukou před sebe.
Po veliké duně před nimi poskakovalo několik vysokých postav v bílých kutnách z hrubého plátna a vesele si pohazovalo barevným míčkem.
„Radši se schováme!” Dašti Mārgo vypadal ustrašeně.
„Čeho se bojíš, Dašti? Nepřipadají mi zlí.” Blázen neměl daleku k tomu vstát a jít je pozdravit.
„Blázníš? Tys nikdy neslyšel o bílých kápích? Každý se jich bojí! Toulají se pouští a číhají na kohokoliv, kdo kolem nich projde. Jsou to prý nejnebezpečnější obyvatelé tohohle velikánskýho pískoviště.” Dašti Mārgo se snažil ukrýt za svůj deštník.
„Ale vždyť si hrají s míčkem! Přece nemůže někdo bejt tak zlej, když si háže s barevným míčkem mezi dunama písku,” oponoval blázen.
„Třeba to je léčka. A pak, myslíš, že největší zlosynové nikdy v životě nedrželi v ruce míč? Já bych neriskoval.” Dašti Mārgo se nenechal zviklat.
„Jak myslíš, Mārgo. Stejně už jsou pryč.”
JSOU LIDÉ POZNAMENANÍ. KOHO VŠAK ŽIVOT NEPOZNAMENAL ?
Padla tma. Bez vody jak bez Čarburjaka.
Padla tma. Celá černá vlévala se do žlutě písku. Poušť se stala vosou, ale nebzučela.
„Stejně si myslim, že nehledáš vodu, abys dal motýlům svobodu,” podotknul zničehonic Dašti Mārgo.
„Ty mi nevěříš, že jsem viděl nedozrálé motýly?”
„Ale jo, to je dost možný, ale podle mě hledáš vodu, abys po dlouhý době uviděl krásu a barvy motýlích křídel, abys mohl snít o jejich letu. Ne abys jim lítat umožnil.” Mārgův hlas nezněl vyčítavě.
„Každej je trochu egoista, Dašti!” bránil se blázen.
„Vždyť na tom taky není nic špatnýho, ale... podívej se - támhle hoří oheň!”
Vydali se za známou praskající vůní a bláznovi se trochu zastesklo po chuti opékaných buřtů. Okolo ohně stálo několik postav v bílých kápích. Blázen radostně ukázal na studnu za nimi.
„Konečně jsem našel vodu!” zvolal vesele na svého kamaráda a dřív než jej stačil Dašti zadržet, rozběhl se k bílým kápím.
„Jsi blázen!” křičel na něj Mārgo, ačkoli sám běžel pár kroků za ním.
„Já vim," zasmál se blázen a odhrnul kápi první z bílých postav. Ani ho moc nepřekvapilo, že pod ní nic nenašel. Místo těla vzduch a stejně tomu bylo i u ostatních. Jen z míčku v plamenech cítil spáleninu.
„Báli jsme se prázdna, Dašti! Všichni, kdo ti vyprávěli o bílých kápích, měli strach z bílého plátna přetaženého přes nic!” smál se blázen.
Ale Mārgo mlčel. Jako zkamenělý stál u studně a tupě hleděl přes její okraj. Blázen se k němu vesele přihnal, ale mrtvola plovoucí v studni jej taky zastavila.
„Ta voda je otrávená! Nemám žádnou vodu pro motýly!" uvědomil si jak v horečce blázen. Dašti Mārgo se na něj podíval s zábleskem šílenství pod obočím.
„Ta mrtvola je- Čarburjak...” pošeptal bláznovi a zhroutil se do písku.
Blázen běžel.
Běžel, ač mu nohy ztěžkly prázdnotou.
Běžel pryč.
Až na pokraji pouště vrazil do odložené sekačky na trávu.
Kdosi posekal pole čtyřlístků.
JSOU LIDÉ POZNAMENANÍ. ASI NAPOŘÁD.
Bez vody se vrátil blázen ke stromu. Vyčerpán klesl v tvrdou náruč kořenů. A plakal. Slzy stékaly mělkými koryty kůry hledaje odpuštění. V úzkých potůčcích ztrácely se v hlíně pod stromem. Tklivá vláha..
A za úsvitu zvedly se k nebi stovky motýlích křídel. Jásavě šuměly barvy, jen blázen spal.