|
| |
 |
|  |
|
Ve vodě stál
po kolena
tiše se smál
smích zatím věc
povolená
neviděl klec
v hlavě ale
cítil ocel
tiše smál se
šeptal : žale !
uniknu z cel
v nichž mě vězníš..
tiše se smál
tón hlasu níž
tušil že žal
neumlčíš
tušil, že žal
neutone
a když klesl
hlasu tónem
hladinu jen
popovznesl
vody, v níž již
nad kolena
stál
a jaksi beze jména
ničeho si nevzpomínal
tiše se smál
smíchu
žehnal
víc než tichu
a s obojím
mysl spínal
Ve vodě stál
ruce v poutech
v poutech vlastních
myšlenek
znavený dech
trénoval smích
smál se jenom
navenek
Na ta pouta
již zanevřel
marně hledal jejich tvar
a sebe zahnal
do kouta
oči poté
možná pro zmar
oči poté
otevřel
Ve vodě stál
Ona taky
u zdi jemu naproti
podivný třes
ruky se jal
sevřel dlaň v pěst
v strachu, že se překotí
Víčka její
nezvedla se
přesto slyšel
jak se smějí
jak se smějí
ve své kráse
černé její panenky
vodou plují
k němu lehké
snů těch očí myšlenky
od té vody
celé vlhké
Ve vodě stál
nad pás stoupla
voda, jíž si nevšímal
podlaha se trochu zhoupla
oheň, co vzplál
vyždímal
vyždímal a vysušil jej
na svém vlastním
plameni
prosil ho: Už neukrývej
výklad ani
znamení !
Vodou k němu světlo plulo
pouta ruce řezaly
svědomí si boty zulo
(ač nemělo)
vodu světlo nezkalí
jenom v očích potemnělo
že neuměl promluvit
Ve vodě stál
Ona taky
Se sebou se musel přít
že neuměl promluvit
nedokázal promluvit
Ve vodě stál
krk hladila
jako lněná
oprátka
zatrpkl žal
jeho přání-
opuštěná
posádka
a pak náhle
naposledy
zjevila se odvaha
jeho ústa
tak vyprahlé
jako ledy
do naha
ke slovům
se odhodlali
k těm, které se
vzduchem valí
než je někdo
vynese
Ve vodě stál
než v ni klesl
než v tichu sám
utonul
|
|
|
