Touhle lesní pěšinou šel už mockrát. Z Pětidomků, kam ho přivezl autobus z města, to bylo na chatu necelou hodinku. Nebylo bláto, ani zima, nebylo zas úplné parno, šlapalo se mu docela příjemně.

U vysoké jedle na kraji cesty uviděl láhev čůča, byla to přesně ta samá láhev, kterou sem položil před dvaceti lety, kdy tudy šli s partičkou. Měli tehdy takový svůj občerstvovací systém, první skupinka upila z lahve, položila ji někam na nepřehlédnutelné místo, aby další hlouček mohl láhev najít a svlažit hrdlo též. Ta láhev ho lehce zneklidnila, ale ne zas moc. Odzátkoval ji a přičichl k ovocnému alkoholu, zdál se být zcela v pořádku.

Po několika metrech uviděl u cesty pytel, přesně takový, ve kterém před těmi dvaceti lety nesli vykuchané sele, které pak na ohni opekli a snědli. Trochu byl na rozpacích, zda má do pytle nahlédnout, ale zvědavost mu nedala. Rozvázal provázek. Pytel hned ožil. Vylezly z něj chapadla, choboty, podivné chlupaté ruce, nohy, nakonec i jakási vousatá a vlasatá hlava.

„Jsem hejkal, abys věděl, za odměnu, žes mě vysvobodil z pytle, tě teď vystraším k smrti!“ pravilo stvoření.

„Pro dobrotu na žebrotu, tak to holt chodí,“ řekl si a nechal se děsit.