Všude kolem mlha hustá jak smetana. Z ní se vynořila loď. Veliká plachetnice. Tak nějak vypadaly kdysi lodi, plující kolem Mysu dobré naděje do Indie pro koření.

Na palubě bylo pod sněhobílými plachtami, splývajícími s mlhou, pusto. Jen u kormidla, takového velikého, jak má být, stál kapitán. Měl na sobě bílý oblek, takže byl vidět jen jeho opálený obličej a ruce. 

Na něco jsem se ho ptal, potřeboval jsem vědět cosi velmi důležitého, hlavního, co a jak mám dělat. Dnes i v budoucnu. Z jakéhosi neznámého důvodu jsem si myslel, že on jediný mi v téhle chvíli může něco prozradit. Ale nemluvil jsem s ním. S tímhle člověkem bylo zbytečné bavit se nahlas. Dokonale mi rozuměl i beze slov. Viděl mi  hluboko do hlavy i srdce. Neuniklo mu žádné moje sebedrobnější hnutí mysli. Aby se člověk od něj něco dozvěděl, musel být upřímný, cokoliv předstírat by znamenalo, že by ten námořník zmizel v mlze a nechal mě napospas bloudění a pochybám.

Bílá loď plula celou noc, celý den, nevím jak dlouho. Vůbec se nehoupala na vlnách, plula zcela plynule mlhou. Mírný vítr napínal plachty. A kolem prázdnota. Bílá.

Když jsem se lodivoda beze slov optal, jak pozná, kde jsme, neřekl nic, jenom hodil do dálky dřevěný kruh a poslouchal, jestli o něco nenarazí, nevyšplouchne voda.

Probudil jsem se. Měl jsem nepříjemný pocit, když jsem si náhle vybavil, co psal Jiří Kuchař v knížce "Ayahuasca aneb Tanec s bohy". Tvrdí tam, že v excitovaném stavu po požití liány smrti se těm, kterým má být naznačeno, že se mohou vydat šamanskou cestou, zdá o bílé lodi. 

Je to hezká věc, nebýt pod drogami, ale přesto mít tyhle numinózní zážitky. Šamanská cesta, panečku, to je něco.