|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
""Zapeklitá reinkarnace
Termín „reinkarnace“ znamená zvnovuvtělení (znovuztělesnění) duše. V posledních letech se o ní i u nás dost píše. Někteří lidé tuto možnost bez výhrad přijímají, jiní ji naopak zatracují jednoduchými rozsudky postrádajícími odůvodnění. Zcela se pak mýlí ti, co reinkarnaci označují za „moderní výstřelek“ konce dvacátého století.
Víra v reinkarnaci je velmi stará! - Že o ní většinou nic nevíme, zavinilo dlouhodobé informační vakuum, na němž se – kupodivu až v dojemné shodě – podílel jak materialistický dogmatismus tak křesťanský fundamentalismus.
Bůh v nás a my v Bohu
První zmínky o reinkarnaci najdeme již v nejstarších indických literárních památkách – tzv. védách z období asi 1500 – 800 let před naším letopočtem. Souvisejí s tehdy už vznikajícím bráhmanismem, jehož nejdůležitějšími složkami bylo učení o činu (karma) a učení o koloběhu životů (samsára). - Obojí každému snadno pochopitelné. Kdo porušuje mravní normy své kasty, převtělí se po smrti v příslušníka kasty nižší, případně zvíře, rostlinu nebo neživý předmět. Kdo tyto normy zachovává s odřenýma ušima, zopakuje si život blízký životu dosavadnímu. A konečně, kdo tyto normy dodržuje bezvýhradně, zrodí se k životu lepšímu, vyššímu. Jen ti nejlepší dosáhnou od jakéhokoli života osvobození (mókša), jejich duše bude dalšího převtělovacího údělu zbavena a splyne s Bohem – Bhagvánem. Tyto zásady převzal hinduismus – dodnes nejrozšířenější nábožensko-filozofický směr v Indii a částečně i buddhismus nazývající osvobozující ukončení koloběhu života „nirvánou“ - tj. zhasnutím, stavem konečného spasení, blaženým klidem.
Tělo oblečené za trest
Pravděpodobně zcela nezávisle na bráhmanismu, hinduismu, natož buddhismu připouštěli reinkarnaci též slavní mudrci antiky reprezentovaní například Platónem, Pythagorem či Plotinem.
Řecký filozof a žák Sokratův Platón postavil proti proměnlivému hmotnému světu svět vyšší, nadpřirozený a pomyslný, jemuž dominovaly nesmrtelné duše existující před tělem a tělo používající. Oblékaly si ho vlastně za trest, protože se vinou vlastní vášnivé síly či žádostivosti provinily proti „idejím“ – ctnostem a kráse – sbíhajícím se v jakési pyramidě až do absolutního vrcholu, kterým je dobro.
Další řecký filozof Pythagoras založil v jihoitalském Krotónu dokonce nábožensko-filozofickou společnost, hlásající, že duše je uvězněna v těle, jehož smrtí se stěhuje do těla dalšího, ať již lidského, zvířecího nebo rostlinného. Dobové prameny uvádějí často zmínky o Pythagorově schopnosti reinkarnační anamnézy. - Na předchozí životy si prý upamatoval.
Na Platónovo a Pythagorovo učení navázal Plotinos, původem Egypťan z Lygopole, když kompilaci obojího obohatil prvky mysticismu. Ač byl původně orientován protikřesťansky, mělo jeho dílo kupodivu obrovský vliv právě na některé pozdější filozofy křesťanské.
Boží milost nebo vlastní zásluha
Učení o reinkarnaci se s křesťanským učením pokoušeli zharmonizovat i četní nedávní a současní filozofové (ba teologové), ať už katoličtí nebo protestantští. Například Edgar Cayce, o němž jsme letos už psali v souvislosti s padesátým výročím jeho smrti, Geddes McGregor, Adam Przemski, Vithhal Sadiq, John Hick. Kompromisní vstřícnost církevní hierarchie by mohly motivovat též logické důvody praktické, podobné těm, které kdysi vedly ke zharmonizování výroční tradice pohanské s nově se tvořící výroční tradicí křesťanskou. Vždyť v reinkarnace věří asi 25% katolíků, přibližně stejný počet protestantů a až 40% lidí nehlásících se sice ke konkrétní církvi žádné, ale de facto uznávajících biblické křesťanství. Oponentura fundamentalistů je však neoblomná. Reinkarnace prý vylučuje to nejzákladnější – vzkříšení! Zatímco princip převtělení duše do těla určuje potřeba jakéhosi trestu (nebo odměny) v nepřítomnosti Boha, ve vzkříšení je tělesný život spolu s duševním trvalým stavem spasení a radosti založeném na Boží milosti bez zásluhy člověka...
Strach z věčného zatracení
Indický filozof Sarvapalli Rádhakrišnan tento vztah charakterizoval nejvýstižněji. - Zatímco hinduista jakéhokoli vyznání věří v řetězec životů, ortodoxní křesťan věří, že člověku je uloženo jednou zemřít a potom bude soud. Právě onen soud je ovšem kamenem úrazu: Příslušný rozsudek nás totiž může bez možnosti „odvolání“ zatratit, takže navěky skončíme v pekle, byť křesťanským reinkarnistou McGregorem nazývaným „barbarským výmyslem“. Učení o reinkarnacích je navíc (pro současníka dvojnásob) přítažlivé, neboť poskytuje jednoduchou naději i co se týká tématiky „zlo“, „nespravedlnost“, „krátkost života“. Je-li křesťanské dogma oprávněné, pak z tohoto světa mnozí odejdeme v půli vykonané práce, nic nemůžeme dodělat, nic napravit. Hrozné pomyšlení. Reinkarnace však místo takového zpochybnění smyslu života dává šanci – nikoli milosti nýbrž vlastnímu přičinění. Jakékoli definitivní zatracení odmítá neboť ho považuje za neslučitelné s „milujícím Bohem“. A konečně – reinkarnace je naděje čestná. McGregor v díle Reincarnation in Christianity výstižně píše:
„Moje karma patří jenom mně, je to moje věc. Vítězství nad ní je moje osobní vítězství...!
McGregor
rev. Mgr. Jarmila Plotěná, 2007, Brno
."
|
|
|
