" O hrdosti

Jellymann G., s  blízkou osobou  putující  velmi, velmi  ...tmavým  lesem, nebyl  spokojen se  schůdností cesty. Všechny ty  změti  kořenů, jámy  jehličím  zasypané, prudké

svahy  i vyčnívající  ostré kameny  mu  dost vadily.

Snažil se  zprvu své  rozladění  skrýt, zvláště  když  jeho společník  všechny jejich  trampoty s  veselou tváří  zlehčoval, pak  ale stále  vehementněji  sebe i  něj začal  přesvědčovat o oprávněnosti  svých pocitů.  -Nacházel  nové a  nové argumenty.

Tu,  právě  zrovna  v  návalu svého  vzteku na  ten  les, plný  protivenství, v  šeru  té nekonečné  spousty  kmenů, koutkem  oka  zahlédl jasný  záblesk. Byl  velmi  lákavý. -Nemohl  znamenat nic jiného  než paseku  zalitou hřejivým sluncem, paseku  s osvěžujícími  jahodami, paseku  s měkkou  travou, hebkou  jak něžné  ruce lesních  žínek, paseku  zvoucí  k odpočinku!

Snad  každé srdce  poutníkovo radostí  muselo by  zaplesat.

Jellymann G. ovšem, potlačiv puzení  k objevnému, osvobozujícímu výkřiku, odvrátil  pohled   od  toho místa   a šlapal   dál.  -Zachoval  si svou  hrdost, a  setrval na  svých stanoviscích.

Nedaroval  tomu lesu  ani jedno jediné  pěkné slůvko  až do  samého konce.

-Jindy však  již ale  přeci jen  tak  nepohrdal konejšivou  nabídkou k  osvěžujícímu spočinutí, i  když musel  přitom úplně zapomenout  na  veškerý ten  svůj spravedlivý  hněv.

Těch  slunných pasek   totiž zase  není tolik !

."