"Žebrák a lešení

Jellymann G.  šel  kolem  lešení, a  spatřil v  jeho  nejvyšším patře  sedícího  žebráka.

Ten  žebrák, slepý  a  chromý, rozbíjel  cihlou o  traverzu  nějaké  ořechy. Většina  skořápek i  jader  mu  sice padala  dolů, podařilo-li  se mu  však přeci  jen něco  z toho  zachytit, oslavil  to  bezprostředním, hlasitým  smíchem.

Ze  zdola to  zvukově vypadalo  podobně  jako zednické  kladívko v  rukou  perně  pracujícího veselého  mistra, při  pozornějším poslechu  však dalo  se v  tom překotném až  zalykavém projevu  vycítit příliš  mnoho vynakládaných  sil.

Ta  násilím hraná  bezstarostnost  zjevně  neodpovídala skutečnému  duševnímu  rozpoložení – byla  v  tom  patrná snaha  přemoci vzmohlý  smutek. -Určité depresivní  pocity u  toho  muže pramenily  nejspíše z  toho, že  přestože seděl na tak vyvýšeném  místě, a  přestože  v krátkých  přestávkách v  rozbíjení nastavoval svou tvář  dalekému, zapadajícímu  Slunci, kdy  jeho nevidomé oči  jakoby vpíjely   hřejivé  paprsky, neviděl  z té  kouzelné nebeské  scenérie vůbec  nic – stejně jako všichni  dole, kterým  to ovšem  zjevně  nevadilo.

-Ten  pohled pro  tohoto člověka  ale dříve  tolik, tolik  znamenal!

Obával  se nyní  stále  více, že  k  mnohému, co  tady ještě  očekával,  již vůbec  nedojde. -Jeho  rozladění projevovalo  se  i ve  značné  prudkosti  úderů, při  kterých  drtil se  kromě  ořechů i  sám drtící  nástroj.

Jellymann G., který pohlédl nahoru vlastně jen tak  mimochodem, se  zastavil. Prohlédl  lešení. Bylo  prázdné, kromě  toho žebráka  ovšem. Nebyla  tu  ani policie, ani hasiče  s dlouhými  tyčemi nikde  neviděl.

Zdálo se mu  neobyčejné  vidět  člověka, který  by sám  snad  nebyl  schopen ani  přejít  ulici, v  nejvyšším  patře  opuštěného  lešení. Takový  člověk  by tak  vysoko  sedět neměl, pomyslel  si, je  to  proti  přirozenosti. -Vždyť mohl také  svým případným  pádem  lehce  někoho  dole velice  těžce  zranit! -Jellymann G. tedy cítil  nutnost zasáhnout, ale  žebrák  byl příliš  nahoře, a  navíc ostatní  normální  lidé  si jej  ani  nevšímali, jako  kdyby  vše  bylo  v  pořádku.

Jellymann G. tedy  pokrčil rameny a  šel dál  svou cestou; -doufal, že  v okamžiku  rozuzlení tohoto  případu ocitne  se již  tak  daleko, že  nebude možno  na něj  klást jakoukoliv, byť  i jen  teoretickou  odpovědnost  za ten  konec.

Umínil si  ale, že hned  zítra  využije svých zdravých  očí  i nohou  a vyšplhá  se také  tam  nahoru, pokochat  se západem  Slunce, tím  krásným aktem  divadla, na  které již  málem  zapomněl !

Zděsil  se každého  možného  odkladu.

."