|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
I v dalších dnech jsem byla stále nevysvětlitelně unavená, rozmrzelá a zhusta i protivná na lidi okolo. Trápily mě divné sny, ráno jsem už už věděla něco důležitého … ale v poslední chvíli to bylo pryč.
„A netrápí tě ranní nevolnosti, Evi?“ vtipkoval Pavel.
„Blbost, to jsou nápady! To by mi ještě chybělo,“ zhrozila jsem se. Tak tohle jsem v plánu rozhodně zatím neměla.
„Možná je načase s tím něco udělat ...“
Vyrazil mi dech. Jsem připravená na mateřství? Notabene na manželství? Usmála jsem se na Pavla, co taky jiného, políbila ho na tvář a doufala, že ten nápad považoval jen za předehru pro dnešní noc. Nechtěla jsem se vymlouvat na bolení hlavy, ačkoli bych nelhala. Co já vím, třeba je sex přesně to, co mi chybí, říkala jsem si. Pavel byl pozorný a jemný, stále chtěl vědět, co bych si přála, po čem toužím. Mně však stačily jeho láskyplné doteky a vřelý pohled, kterým na mne hleděl. Po milování mne zezadu objal, přitiskl k sobě a něžně políbil na rameno.
Jako by v mé hlavě došlo k výbuchu, jakási síla mnou mrštila přes bránu skutečnosti. Na malý, zlý a strašně skutečný okamžik jsem byla zpět v náruči … koho vlastně? Zkroutila jsem se bolestí a nelogickým strachem, nemohla jsem dýchat. Věřila jsem tomu, že kdybych zavřela oči a dotkla se stěn, budou z kamene. Když jsem ustála prvotní šok a ujistila se, že stále dlím doma a s Pavlem, poněkud jsem se uklidnila. Přesto mě zničehonic zaplavil pocit nevýslovného smutku. Po prchavém okamžiku touhy a štěstí, který jsem prožila (a nebo ne?) s cizím mužem v cizím světě. Spíš jen ve své fantazii, nejsem přece blázen! Mám já tohle zapotřebí? Co blbnu s fantazií, když mám po boku téměř dokonalého přítele, co sám začíná mluvit o potomkovi? Byl to jen sen. Byl to jen sen! K čertu s tím!
„Co se stalo?“ lekl se Pavel.
„Nic, nech mě, prosím,“ zašeptala jsem a odtáhla se od něj.
„Nech mě? Copak ti něco dělám? Evo, co se to s tebou poslední dobou děje?“ dodal rozmrzele.
„Ale nic, to přejde.“
„Nechceš mi to říct? Jak myslíš, nejlepší bude, když půjdu. Můžeš si tu v klidu nerušeně přemýšlet!“ odsekl.
„Nechoď,“ lekla jsem se, co si tu počnu v samotě a strachu. Potřebovala jsem teď více než jindy cítit, že nejsem sama. Že nejsem blázen.
Pavel, hledíc na mě dílem naštvaně a dílem lítostivě, však prásknul dveřmi a byl pryč. Osaměla jsem, schoulená v posteli, ostražitě jsem zírala do černých koutů bytu a upřeně naslouchala cizímu jazyku noci. Jako bych čekala, že se propadnu do svého zlého snu. Co blbnu? Jsem přece normální! Asi se moc dívám na televizi. To bude tím!
Kolikrát v dětství jsem po přečtení dobrodružné knihy či po zhlédnutí poutavého filmu pokračovala v načatém ději ve své fantazii. Dokázala jsem se lehce přenést do imaginárního světa svých oblíbených hrdinů. A oni se okamžitě stali součástí mého života. Mluvila jsem s nimi, prožívala dobrodružství a později hlavně lásku. Pamatuji si, že rodiče to neviděli rádi, což mě příliš netrápilo. Ve vymyšleném světě byla jsem nezřídka hrdinkou, důležitou, zajímavou, nekonečně jinou, než ve skutečnosti. Čím jsem byla starší, tím kratší byly moje úniky z reality. Až vymizely úplně. Stala jsem se „normální“. Naši by měli radost.
Dnes skoro nečtu. Kniha je téměř intimní záležitost, očekává (a právem) naprostou pozornost. Ale mně teď vyhovují „aktivní“ média. Sledování televize či hltání informací na internetu nevyžaduje osobní zainteresovanost. Je mi fuk, když jim nerozumím, ani když je vypnu, přestanou-li mě bavit.
Usnula jsem ve své posteli, probudila se tamtéž.
Tak to byl jen sen ...
Ačkoli, někdy za temných kroků tmy plížící se nocí ke mně pod peřinu, rozbolelo se mé srdce prazvláštní nemocí. Touha natáhla svých pět prstů, pět písmen, a sevřela mě ve své moci. Snad byl na vině vánek, deroucí se do pokoje otevřeným oknem, že cítila jsem zapomenuté dotyky. Ty z paměti chvíle, jež zbořila hradby mezi světy i mezi lidmi.
Když jsem přestala bojovat, když jsem tu vzpomínku zařadila k ostatním v mém světě fantazie, jako bych se vyléčila. Zmizely děsivé sny, netrápily mne již podivné představy, rozpustil se strach, můj nedávný věčný společník. Pavel byl šťastný, já jako vyměněná.
Dokonale jiná. Dvojitá.
„Jste ve třetím měsíci, maminko, dávejte nyní na sebe pozor,“ culil se na mě postarší doktor, „už tu novinu ví budoucí tatínek?“
„Ne,“ hlesla jsem. Tři měsíce! Otec mého dítěte … No jo, Pavel, došlo mi, musím mu zavolat. Budu poslem dobrých zpráv.
A co když ne. Co když je všechno jinak? Nevinná vzpomínka na mou vinu. Nevěra ve snu? To je přeci k smíchu! Nebo ne? Co teď? Zapírat, zapírat, zapírat? V zájmu dítěte možná lhát jeho budoucímu (a pravděpodobně skvělému) otci? Nikomu neublížit … ani děcku, ani Pavlovi a půjde-li to, ani sama sobě. Rovnice o třech neznámých však nemá žádné řešení. Dokud tu novinu nestrávím já sama, rozhodla jsem se ji před Pavlem zatajit. V to všem zmatku hlodal ve mně i červík pochybností, zda žít s ním je to, co opravdu chci. Ale jak už to tak bývá, při složitém hledání řešení, ta jediné správné leží přímo před očima. Není nad čím dumat, budu mít dítě, mé dítě má otce, vše je jasné. Na červíky pochybností jsem měla myslet před první společnou nocí s Pavlem.
A ten sen? Zapomenu, zazdím, zaspím.
Jako akt smíření s osudem odjela jsem jednoho dne, nikoli bez bázně, k tomu prokletému lesu. V sluncem prozářeném ránu zdálo se nemyslitelné, kolik strachu jsem zde zažila. Dotýkala jsem se kůry buku opatrně, daleko od černočerné sluje mezi kmeny. Nechtěla jsem nic riskovat (i když to byl jen sen, samozřejmě), přijela jsem se jen rozloučit.
„Králův bratr, honosný titul pro muže, jenž mě jen využil a ani jediný skutek neprovedl na mou záchranu,“ nadávala jsem čelem ke stromu. Jako by zato mohl.
„Nevím, ve skutečnosti nevím, kdo je otcem toho maličkého,“ vycházela ze mne slova, jimiž jsem se nikomu nemohla svěřit.
„Ale, i kdyby byl tvůj, nemáš na něj jakékoli právo. Bude mít otce dobrého a jistě milujícího, jakého si zaslouží!“
Zdálo se mi, že buk mává větvemi, jako by na souhlas. To ten vítr. Sedíc u paty stromu, objala jsem si kolena a položila na ně hlavu. Z očí mi tekly nesmyslný slzy. No a co? Jsem těhotná, mám právo na změny nálad.
|
|
|
