|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Vylezla jsem z vodní lázně, rozhlédla se a musela konstatovat, že nikde neleží nic, co by se dalo nazývat ženským oděvem. Vzala jsem teda zavděk pláštěm ležícím na opěradle židle. Do ticha rušeného jen šuměním vody ozvaly se kroky, ruka na klice rozevřela dveře dokořán. Kouzlo okamžiku porozumění se vytratilo.
„Posaď se!“ Věta jako rozkaz. Moc jsem si nemohla vybírat. Zamířila jsem k opodál stojící vysoké židli.
Už měl opět tu svou arogantní vizáž. Než jsem se nadála, chytil mé ruce, svázal je jakousi látkou a přivázal k tý blbý židli. Chvilka nepozornosti se mi pěkně vymstila.
„Pusť mě, hned! Co to má znamenat? Jinak …“ křičela jsem.
„Jinak co, Ethis, zavoláš stráže?“ posmíval se mi. Sakra práce …
Stál za mnou, slyšela jsem jakési cvakání, nebo ...? Co to tam dělá? Spatřila jsem z boku jen odraz světla na kovovém těle předmětu, jež držel v ruce. Není to zbraň, přesvědčovala jsem sama sebe, on by mi přece neublížil! Nemohla jsem se bránit a on toho náležitě využil! Zavřela jsem oči, strachem i bezmocí. Když bylo po všem, odvedl mne ten násilník do druhého pokoje před zrcadlo.
Výsledek předčil mé očekávání! Jestli to Mairon uměl s mečem jako s nůžkami, nebylo by radno dostat se s ním do křížku. Zvláště po mých zkušenostech s dřevěným mečem ...
„Zvažuji, zda ti ruce rozvázat,“ přeměřoval si mě s posměchem, „dá se ti věřit, cizinko?“
Kdyby pohledy bodaly, dopadl by nyní hůře než tenkrát po návratu z bitvy! Kadeřník jeden namyšlenej! Ne, že by mi vykouzlil na hlavě „úžasný“ účes, to jen, že po jeho zásahu jsem vypadala už úplně jako kluk. Nebo on sám. Očividně zde bylo kadeřnické umění v počátcích. Každá žena – stejné lokny, každý muž – stejný sestřih podle hrnce.
„Spokojená?“ šklebil se na mě do zrcadla.
Počkala jsem, až mě zbaví provizorních pout na rukách a vytrhla se mu. Jak ráda bych mu tu jeho přezíravost a pocit převahy smázla z tváře. Jenže potom co …? Potřebovala jsem jeho spojenectví, abych se dostala v pořádku do bezpečí, o tom nebylo pochyb. Vystrčím nos z těchhle dveří a už bych to měla nalajnováno do vězení. Nebo hůř. Nehledě na to, že tak nějak bez oblečení …
A on to věděl. Co víc, on si to užíval!
„Copak, Ethis, urazil jsem snad tvou pýchu či jemnocit? Jsem zde zcela neozbrojen. Směle proveď, co zamýšlíš.“
„Ty jedno arogantní … princátko!“ švihla jsem po něm vztekle první směšnou nadávku, která mě napadla.
„V době, kdy vyhlížíš jako neochmýřený mladík, mohl bych tě zaměstnat jako svého osobního sluhu. Prostí synové mých poddaných vykonávají tuto práci se ctí a nadšením.“
(Bezva, ještě že odtud brzo mizím. Osobního sluhu! To je tedy vrchol.)
„Já nejsem tak důležité a zajisté delikátní práce hodna,“ syčela jsem odpověď.
„To nechť posoudí tvůj vládce!“
Hra se mi pomalu přestávala líbit. Vtipkování, ironie, špičkování … v pohodě. Ale někde na dně těch vět jako by se na mne šklebil možný osud. A ten se mi tedy, ani za boha, nelíbil.
„V předpokoji najdeš oděv vhodný prou tvou dnešní roli, Ethis. Raději tě budu oslovovat tvým novým jménem, Ethane, můj poddaný a služebníku.“
„Nejsem tvůj sluha! Vím, že potřebuji tvé pomoci,“ vztekala jsem se, „ale jen tu počkám do tmy a pak zmizím!“
„Ethis, je možné, že jsi mne správně nepochopila? Tvůj osud, co dím, tvůj život závisí na mém jednání. Tvá přítomnost je mi příjemná a hodlám ji využít, dokud se naše cesty nerozdělí.“
To je skvělé, že mne aspoň informoval! Ať už je, prosím, večer a já mohu vypadnout!
Sebral mi plášť, jenž mne halil. Za zády Maironův smích, oblékla jsem si připravené mužské šaty. Bylo to k vzteku.
„Prvním tvým úkolem bude donésti mi snídani.“
„Jak? Odkud?“ vykřikla jsem nevěřícně.
Bála jsem se vystrčit nos z Maironových komnat. Co když venku něco pokazím, někdo mne pozná? A má cesta zpět bude zmařena! Syčák jeden! A možná je to šance … Kdyby se mi podařilo utéci! Schovala bych se v lese, stromy by mne skryly, jehličí zasypalo, mlha přikryla …
„Nemám zdání, jak to chodí u vás, ale zde se vaří v kuchyni, Ethane.“
„Ó zajisté, výsosti,“ odsekla jsem, „v tom případě mi bude třeba mapy. Ve vašem sídle se, jak známo, nevyznám.“
„Cesta do kuchyně nalézá se o poschodí níž, tam je chodba do vedlejší věže, jdi za vůní, Ethane. Či snad se bojíš?“
Otočila jsem se na patě a vyrazila pryč. Na chodbách jsem hleděla k zemi. Vzhled vyplašeného sluhy v nepadnoucích šatech mě zahalil do pláště neviditelnosti.
„Co zde pohledáváš?“ houknul na mě přesto nějaký bohatě oblečený muž na schodech.
„Jsem tu nový, pane, mám přinést snídani …“
„Další Maironův negramotný sluha, ach bože, kdy ten dostane rozum? Proč si nemůže vybírat své služebníky podle mého doporučení?“
Negramotný? Vy hlupáci zabednění! Víte vy, co je elektřina, odmocnina, emailová adresa?
Aspoň, že mě nasměroval správně ke kuchařům. S tácem plným dobrot jsem se vydala zpět. Za těmi správnými dveřmi zaslechla jsem rozčilený hovor. Zatrnulo mi, druhý hlas patřil králi. Nejistotou jsem přirostla k podlaze. Něčí ruka prudce rozrazila dveře. Nejdřív letěl tác s jídlem a pak já.
„Ty hlupáku!“ zařval mým směrem král.
„Tvůj služebník vypadá býti podoben rebelům, bratře. Měl bys lépe zvažovat, čí společnost si volíš!“ řekl Arnal a opovržlivě mě ten nadutý panovník překročil.
„Vskutku vydařené ráno, ke všemu jsem ještě bez snídaně,“ uvítal mě Mairon stroze zpět.
(Mám všeho tady už plné zuby! Jaké ponižující postavení zde mají sluhové, chudí, vesničané!)
„Dojdu do kuchyně znovu …“
„Ne, jsem na odchodu, a ty půjdeš se mnou,“ rozhodl o mně králův bratr automaticky, „a hladov jako já,“ doplnil nevlídně.
Spěchal na dolní nádvoří, ani se neotočil, sotva jsem mu stačila. Vyštěkl na mne pár příkazů, podrž, podej, přines. Spolu s ním nasedala na koně asi dvacítka mužů. A mezi nimi já.
Co tady k čertu dělám? Jen přežít den! V noci, pod černotřpytivým pláštěm tmy vykradu se blízko známému lesu a přitisknu celým tělem k drsné bukové kůře. Budu doma …
Celou mou mysl zaměstnával strach, že kroky těch, jež jsem doprovázela, opětovně míří do boje s horaly. Naštěstí jsem se mýlila. Mairon se svým průvodem byl přinucen jet v ústrety vyslanci té polopouštní země na jihu. Vyslanci nad jiné důležitému. Dceři krále.
Tedy aspoň doufám, že jsem ty drby, šířící se mezi vojáky, pochopila správně.
Ta Ethis zaměstnává mou mysl víc, než je zdrávo. A konečně proč ne? Hřeje mne ta škodolibá radost z mého tajemství před Arnalem. Ten by užasl, kdo ukrývá se v mých komnatách!
Nevím, co zaplašilo mé největší obavy, slova starého rádce či řeč její, která ke mně promlouvala již jasným významem? Od okamžiku, kdy jsem se jí dotkl, myšlenky její formované do slov dávaly mi smysl. Ta tajuplná její divná řeč se mi před očima měnila do tónů našeho jazyka. Nebádám nad tím. Proč taky? Proč bádat nad sny?
„Vaše koupel je připravena, pane,“ vyrušil mne hlas služebné.
Viděl jsem tolik vděku a radosti v očích cizinky, když jsem jí nabídl lákavý požitek z horké vody, jako už dávno ne. Snad je to znamení, přece jen mohl bych se oženit. Bylo by milé, konati skutky pro milovanou bytost, které by na její tváři vykouzlily úsměv a vděk. Jak pošetilé přání! Co by mne čekalo? Svazek dohodnutý, spojení rodů a majetku, ztráta svobodného rozhodování. Vpustit cizí osobu do zákoutí své mysli? Navždy se uzavřít v pletenci diplomatických vztahů s jejími příbuznými? Stát se vládcem v cizině je jako stát se tam vězněm! Nikdy!
Rozhovor s Ethis plynul skrze pootevřené dveře jako líná letní řeka, jež jako by objímala mne náručí teplého vlahého červencového večera. Vyřčená slova podobala se letmým dotykům těl, sbližování myšlenek a srdcí jedno bylo.
„Posaď se,“ vyřkl jsem, spíše rozkaz než-li prosba.
Pásl jsem se drahnou chvíli na jejím strachu a nejistotě. Bavilo mě to, ač nejsem proto na sebe pyšný.
Vzhled její bylo třeba vyspraviti, kadeře vlnité jí dozajista dorostou, zde však nachází se ve větším bezpečí, bude-li podobna muži. Jednání její zdá se často odvážné, strohé a rozhodné, to pomůže zmásti ty nedůvěřivé, jež pojali by podezření. Je času jen do večera.
„Spokojená?“ optal jsem se jí škodolibě.
Najednou mě osvítil nápad, jak skrýt její totožnost. Tušil jsem, že tím nebude potěšena. Ale kdo tu velí? Já. Z oděvu sluhy byla rozezlena, jak jsem očekával. Přesto jsem byl udiven, jak jí ten prostý šat sluší. Jako bych si ji připodobnil k obrazu svému, náhle patřila do mého světa. Do mého života, chtěl jsem říct, ale včas jsem se zarazil. O čem to uvažuji? Jen co slunce předá nadvládu nad nebem měsíci, dovedu ji k bukové bráně a rozloučím se s ní. Tak to má být.
|
|
|
