Po dvou dnech urputných bojů zdál se již být pořádek v hraniční oblasti zaručen. Lesem projížděly hlídky sledující osamělé nepřátelské jezdce. Kdo se nevzdal, byl bez milosti zabit. Vrtkavé štěstí v bitvě vedlo u poražené strany jen k dalšímu shromažďování vojska a rozdmychávání nenávisti. Budoucí střety na sebe nenechají dlouho čekat. Vraždění, i pod vlajkou čestného boje, nemohlo vyřešit letité spory, to mi bylo jasné. Jenže já nejsem králem. Mohu jen radit, anebo bojovat. Poslední dobou už dělám jen to druhé, nemusím přitom přemýšlet, stačí jednat. Hovořit v jazyce rozkazů je nekonečně jednodušší než diplomatické řeči. Ačkoli je v nich stejně beznaděje. Jeli jsme tryskem zakázaným lesem, jako by na něm nic prapodivného nebylo. Nutnost boje odvála obavy z děsivých historek o prolínání světů, o příchodu cizích bytostí ze tmy neprostupného lesního porostu, o jisté záhubě v lese ukryté. Babské řeči, rozhodl jsem jako velitel a vojáci, s bázní a rukama sevřenýma na jílci meče, poslechli. Tak už to s rozkazy chodí.
Je to už dávno, kdy naposledy projížděl jsem mlázím u toho pokřiveného buku, tyhle vzpomínky si zakazuju. Viním se z toho, že ta cizinka ve vězení zemřela. Zachránila mi život, pak prý sama onemocněla a již jí nebylo pomoci. Hnal jsem koně zpátky, jakmile jsem tu zprávu zvěděl, nedbaje na to, že jsem tím ohrozil ostatní muže, ale již bylo pozdě. Byla spálena, pohřbena, ztracena. Na dně duše skryl jsem jak oheň pálící vzpomínku na společnou noc.
Naposledy ještě otočil jsem se v sedle … a strnul. Z vyvýšeniny na okraji lesa, sledujíc pohyb hlídek, zahlédl jsem u buku sedící postavu. Zjevně nikdo jiný ji nespatřil a já se střehl vyvolat mezi spolubojovníky paniku. Krok za krokem pobízel jsem koně blíž a blíž. Když jsem přibyl asi na třicet metrů, viděl jsem ji ostře. Dlouhé vlasy, malá postava, vše ukazovalo na ženu. Tvář měla skrytou. Jakmile jsem kráčel blíž, jako by se rozpouštěla v náhlé mlze, až zmizela úplně. Kdybych chtěl, stačilo natáhnout ruku a dotkl bych se kůry toho stromu. Kůň ržál a vzpínal se, ale ona … byla pryč.
Možná příliš neopatrně a lehkovážně pokoušíme duchy tohoto místa!
Prudce jsem se rozcválal zpět. Náhlý obrat a … byla tam opět! Jakmile zvedla hlavu, podívala se mým směrem, avšak očima, jež mne neuzřely. Strnul jsem náhle v bázni a obavách. Ona? Tolik naléhavosti a smutku bylo v těch očích!
V té vteřině zatmělo se nebe, zavál vítr, les nás vyháněl ze svého území.
Bylo to jako vidět smrti do tváře. Anebo mi tenkrát lhali. Vzpomínka na dně srdce vzepjala křídla.
„Neodcházej!“ zvolal jsem k překvapení svých druhů, jakmile se zvedla ze země. Marná slova. Ona se neotočila, zato mezi vojáky se šířil šepot paniky. Raději jsem dal pokyn k odjezdu.
Pravidelné ranní nevolnosti, pravidelné kontroly u lékaře, pravidelné nevysvětlitelné obavy, zda je vše v pořádku. To je normální, ujišťoval mě gynekolog s úsměvem. No jo, takových vyplašených prvorodiček už viděl. Ovšem, kdybych mu vyjevila důvod mých nejistot, fofrem by mne poslal na vedlejší oddělení – psychiatrii. Navzdory tomu všemu jsem se na dítě těšila. Čím více jsem si tím byla jistá, tím více se mi zdálo, že se Pavlovi vzdaluji. Jeho počáteční bezbřehá radost pozvolna ustupovala tváří tvář skutečnosti, jak neodvratně se změní naše životy. Jedna věc je o společném potomku vtipkovat v loži, ještě prohřátém milováním, a druhá, dohadovat se o způsobu společného financování bydlení. Oba dva, jako by zakletí, vyhostili jsme slovo „svatba“ do hlamodorny svých citů. Navenek se nic nezměnilo, chodili jsme spolu do „baby“obchůdků a probírali se maličkými kousky rozkošných oblečků za značně „nemaličké“ ceny. Usmívali jsme se na procházkách do kočárků s mrňaty a hodnotili, jak jsou svým matkám podobná. Na netu jsme procházeli nabídky realit, nevelké domky v zeleni se zahrádkou, daleko od silnic a průmyslových center.
Jen, že nic z toho nezdálo se skutečné. Jen, že v soukromí trávili jsme spolu času tak málo, že stal se nedůležitým. Na své starosti a nejistoty jsme byli každý sám. Čí to byla vina? Snad ničí. Snad ne moje. Můj osud byl možná lehčí, neboť jasně daný. Budu matka, budu mít dítě a ať chci nebo nechci, v mém životě už nebude nikdy nic takové jako dřív. Nemusím se rozhodovat, stačí jít vpřed.
Když jsme tu radostným očekáváním naplněnou zprávu sdělili oba svým přátelům a rodinám, nastal teprve tanec. Stará láska nerezaví! Tak jste do toho konečně praštili! První láska, to je úžasné! A my dva, Pavel i já, zbabělci nešťastní, nechali jsme se vláčet představami ostatních.
Kamarádi nám vystrojili oslavu, ohňostroj veselí a přání. Pařba místo svatby. Smích místo slibu.
„Neměl bys řídit.“
„Neboj, mamino, všechno zvládnu!“
A pak zhasla světla. Rozprostřela se tma.
Ve tmě je i krev černá. Stejně tak svědomí. Pamatuješ, jak jsi to dítě nechtěla, jak sis přála, aby to byl omyl? Tak tady to máš …
Od té chvíle jsme se již jeden druhému nedokázali podívat do očí. Propustili nás z nemocnice do hrůzy normálního života. Ještě chvilku žili jsme s Pavlem vedle sebe, avšak každý sám, až náhle nebylo kde brát soucit jeden pro druhého. Jednoho mizerného dne jsme se naposledy smíření objali a pak vykročili zády k sobě po jiných cestách. Jen stejně kamenitých.
„Jasně, budu v pořádku.“
„Vím, že pro jedno kvítí …“
„Zůstali jsme přáteli, neboj.“
„Jo, jsem mladá, můžu mít dětí, kolik budu chtít.“
„Jsou na tom mnozí hůř, je mi to jasné.“
Odpovědi mým přátelům, rodině a známým se mi kutálely z úst lehce jako vysypané korálky. Žádný problém, jsem nad věcí, jsem zdravá, všechno bude fajn. Trýznivou bolest jsem zamkla, ani nevím kam.
V těch prvních dnech bylo mi nejlépe samotné, bez účastných řečí, bez litování, bez vzpomínek na dítě. Zvykla jsem si jezdit k tomu divnému buku a v objetí jeho koruny jsem přemýšlela, brečela, plánovala a leckdy i usnula. A to se mi pak zdály sny … Občas jsem zde snila i ve dne, třeba jsem přicházela na známé místo a od keřů, vzdálených sotva třicet metrů od stromu, uviděla jsem postavu! Rytíře ve zbroji. Nebojoval, necválal na koni, jen seděl opřený o rozložitý kmen „mého“ stromu. V mém zmateném mozku hned nabyl vzhledu králova bratra. Jak říkám, jsem bláznivá, ale léčím se.
|
