|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Jsem v práci o tři hodiny dřív než všichni ostatní … procházím temnými chodbami osvětlovanými jen neustále ubíhajícím a opakujícím se světlem z kopírky, do které jsem vložil poslední úkol ze včera. Všechno musí být perfektní a dokonalé až přijde šéf. Musí!
Zalévám si již třetí hrneček kafe a dopuju ho až neuvěřitelným množstvím cukru … snad už mě to probere!
„HEJ!“
Průšvih! Šéfův hlas! … trhnu sebou a okamžitě vstávám do pozoru! Bože, usnul jsem … usnul jsem na stole a zmačkal koncept na dnešní poradu!
„To si snad, pane kolego, ze mě utahujete! Můžete mi vysvětlit, co jste dělal celý minulý týden!? Vaše práce je nedostatečná, vůbec s Vámi nejsem spokojený! Uvědomujete si, že pracujete na místě, na které čeká spousta dalších, mnohem schopnějších, lidí!!?? Předělejte to!!! HNED!!!“
Buší mi strašně srdce z leknutí, rychlého probuzení a snad i z kafe. Točí se mi hlava, protože za posledních několik týdnů jsem tu nejen celý den, ale i pomalu celou noc!
Rychle balím papíry ze stolu, snažím se je urovnat v náručí a už pomalu odbíhám na kobereček k šéfovi, abych mu konečně dokázal, že si jeho pozornost zasloužím. Zastaví mě ještě telefon, který beru jen dvěma prsty, abych nerozházel pečlivé hromádky:
„Haló? ... Ano, miláčku, jsem v práci. … Ne, odešel jsem brzy ráno. … Nechtěl jsem Tě budit. Promiň musím jít. … Nemohli bychom to nechat na večer, já opravdu musím! … Promiň. Co říkáš? … Ne. Zavolám Ti, opravdu!“
Položím sluchátko a cítím jak uvnitř umírám. Svou ženu jsem neviděl vzhůru už dávno. Vracím se domů dlouho po půlnoci a ráno vstávám dřív než ona. Ale jen co dodělám tenhle projekt a vydělám tolik, abychom se trochu postavili na nohy, nechám toho. Zařídím si vlastní firmu, udělám z ní bohyni svého času …
„Milý pane! Myslíte si, že podepíšu takový cár papíru, který mi tu hodíte jako psu? Dejte mi své poznámky z projektu a veškerou dokumentaci, podívám se na to ještě před polední poradou. A laskavě mi pořiďte kopii.“
Zavřu dveře a myslím na to, že poznámky k projektu dostal už předminulý týden … kopii jsem mu dával už několikrát. Můžu vůbec něco ovlivnit? Můžu se prohrabat řekou bahna až na místo, kde by si mě někdo všiml nebo mě alespoň zahlédl? Je to vůbec v naší společnosti možné? A kam se poděla má hrdost? Proč se nevzepřu! ... jsem unavený ... Jdu ke stolu a snažím se dovolat mé ženě … nebere to ...
Polední porada probíhala v pohodě. Zákazníkům byl představen můj projekt, který byl ve všech bodech přijat a dokonce je mile překvapil. Šéf zářil štěstím a vychvaloval schopnosti své firmy. Nakonec mi přede všemi podal ruku a poklepal mi na rameno! Teď! Teď je ta chvíle, kdy jsem dostal to, co si zasloužím, to, o co jsem dva minulé měsíce usiloval!
Po návratu do kanceláře jsem si ulevil. Popadl jsem sluchátko a opět se snažil volat ženě … obsazeno … jak rád bych jí zrovna teď řekl o svých pocitech, prozradil jí své štěstí a slyšel její reakci. Dnes půjdu z práce včas. Tak, jak jsem jí to slíbil, chce se mnou přece také mluvit. Koupím víno nebo ji pozvu někam na jídlo. Všechno jí vynahradím. Pomalu se rozplývám a usazuji se hluboko do svého křesla …
Jsem vyhozen na hodinu!!! Prý za ztrátu důvěry, za to, že nejsem loajální vůči firmě! Šéf už tu není, odešel hned po poradě, a já se nemohu dovolat žádné spravedlnosti!!!
"Nechápu to, projekt byl úspěšný, firma vydělala spoustu peněz a já nejsem důvěryhodný!!!???" řvu, samozřejmě zbytečně a hlavně nezaslouženě, na sekretářku, která mi psaní podala a teď je jí samotné na nic ... To jsem to zase podělal! Chatrně se omlouvám ...
Opět pobíhám po potemnělé prázdné firmě, ve které už nikdo není a posledním pracujícím blbcem jsem tu zase já!! Neovládám své emoce, hořkost mi stoupla do krku a dusí mě! Chce se mi křičet a plakat, ale nejde to, cosi mi to nedovolí!
Ve dveřích stojí ochranka. Musím se sbalit a ihned opustit prostory firmy … Pche, abych tu třeba něco nezpronevěřil, co? … S krabicí osobních věcí v ruce se ocitám na tmavé deštivé ulici plné aut. Pořád jsem se ještě nevzpamatoval a slibuju si, že to takhle nejde, že se zítra vrátím a nechám si to všechno pěkně vysvětlit!! Ale teď … teď se rozpláču …
. . .
Probudím se u své ženy. Je měkoučká a teplá. Stočí se mi v náručí a já vdechuji vůni jejích vlasů. Pozoruji jak spí a je mi strašně dobře. Včera večer mi nevyčetla ani ztracené poslední měsíce, ani to, že jsem se vrátil zase pozdě a nedodržel tak, po milionté, svůj slib. Dokonce ani to, že jsem se vrátil zmoklý a zablácený a ona tak po mě musela uklízet. Neřekla nic, co by mi mohlo třeba jen maličko ublížit, vzala mě do náručí, utřela slzy (ona jediná je smí vidět) a řekla prosté: „Jsem ráda, že už jsi tu.“
Včera večer jsem začal nový život. Má žena čeká tři měsíce dítě a já to nevěděl jen proto, že jsem moc pracoval. Málem jsem prošvihl nejkrásnější období svého života! Málem jsem zapomněl jak chutná život a jak chutná má žena! Teď už nebudu pracovat tolik, budu dělat cokoli, budu pracovat kdekoli se naskytne práce, ale jen tak, abych se mohl každý večer vrátit ke své ženě a ke svým dětem … Pohnula se a své nahé tělo přitiskla ještě blíže. Ve spánku mě objala a jak to má ve zvyku zabořila tvář na mou hruď.
Nikdy už nechci zapomenout tu vůni … přísahám …
|
|
|
