Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Pondělí 23.12.
Vlasta
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
  Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
<Zpátky Poselství bolesti z kolekce próza
Autor: navzdory (Občasný) - publikováno 16.2.2011 (11:52:04)
Bolí mě v krku … znáš přece ten pocit, kdy pálí patro, tam někde vzadu, kde se to tak těžko ukazuje, a bolí mě nejen každé polknutí, ale i každý nádech … „výdech, nádech, výdech … no, slečno“, povídá ustaraně doktor při sundávání té podivné věci, kterou doktoři nosí kolem krku jako nějaký rozšklebený hadí jazyk, „vůbec to nevypadá dobře, asi umřete …“ Fakt jsem se zasmála, ale při pohledu do jeho očí mi úsměv zatuhl. Tvářil se nejen vážně, ale i soucitně.

„Jak to myslíte, pane doktore, na bolení v krku jsou antibiotika, neumírá se …“

„Jistě, ale ve vašem případě nejde jen o bolest jako takovou. Je to mnohem složitější.“ Posadil se na otočnou židli obkročně a zadíval se na mě. Není to totiž nemoc - to, co vás zabije, je váš, jak to nazvat - pocit …“

„Tak to je přece naprostá hovadina, pane doktore! Už jsem slyšela o tom, že si lidé vsugerovali, že jsou zdraví a pak se jim opravdu udělalo lépe, ale vsugerovat si, že chci umřít, potažmo když nechci, je přece s prominutím naprostá krávovina!“

„Tenhle váš postoj je normální a bude se vyvíjet stejně jako u ostatních, čeká vás nejprve šok …“

„Ale jistě, pane doktore, to sedí, stačí se na mě podívat!“ skočila mu do řeči.

„ … boj …“, pokračoval ve stejném tónu jako bych snad ani nic neřekla a stále jedním dechem dokončil větu, „a pak smíření, nic jiného vám ani nezbývá … Měla byste si zajistit své rodinné záležitosti …“

Odmítla jsem ho už poslouchat! „Buď mi okamžitě řeknete co mi je a začnete mě léčit, nebo si na vás budu stěžovat!“ zvýšila jsem hlas, ale ve skutečnosti se poměrně věrohodně přehoupl do plačtivého prosícího tónu.

„Chápu vás.“

Už nemám sílu protestovat, jen na něj koukám a cítím, jak mě bolest v krku ochromuje – snad i tím, co teď říká …

„Měl bych vám vysvětlit vaši diagnózu …“ Posadil se pohodlněji a složil ruce na prsou, tak, jak to děláme u věcí, do kterých se nám nechce … „řekl bych, že vás už delší dobu něco sužuje – tím „něčím“ myslím nějaké vztahy, zřejmě muže …“

„Co to s tím má společného?“

„Víte přece, že naše psychika se odráží do zdravotního stavu. Je tu něco, co vás dusí – a v tomto případě již bohužel doslova a léky na tohle tedy opravdu nemám, jak uznáte.“

„Chcete tím říct, že umřu proto, že mám problémy s partnerem?“

„Přesně tak … vaše tělo si nemůže pomoci samo, protože mu nedáváte žádnou šanci … je třeba, abyste se uvolnila a hlavně si promluvila se svým mužem … jinak umřete! … Ovšem stále se obávám, že naše snažení bude zbytečné, protože je příliš pozdě a předchozí varování jste brala na lehkou váhu, je třeba, abyste se konečně podívala pravdě do očí, jinak vám nepomohu … Máte skutečně poslední šanci s tím něco udělat!“

Zvedla se, popadla kabát a prostě odešla … tohle nebude poslouchat! Vyběhla z ordinace na ponurou chodbu, kterou doslova proběhla. Už ani nemyslela na to, že se zastaví u jiného lékaře, nebo v lékárně, prostě jen běžela … Dostala se tak přes vrátnici a pozemek nemocnice na chodník a už viděla své auto. Zpomalila a zase si uvědomila bolest v krku … jela hned domů …

… Až tady zjistila, že nemá zatím žádný lék, kvůli kterému přece ráno odjela dřív, ale řekla si, že poprosí partnera, aby se o to postaral … zatím si dá horký čaj a pak šup do postele. Přešla zahradu, vešla do domu a snažila se zavolat na něj, ale hlas jí vázl na překážce v krku. Vešla tedy rovnou do obýváku ……… Její muž tu byl … objímal cizí ženské tělo, které jen zahlédla pod přívalem jeho dotyků a polibků. Ani nevěděla, jestli ji vidí, prostě tam jen stála a dívala se na ně se slzami v očích, zase ta bolest!, pak dveře zavřela a vrátila se na chodbu – co teď? Vyšla zpátky ven, vrátí se znovu až za pár hodin a bude dělat, jako že nic … jde to? Každopádně si to teď pořádně musí promyslet, nesmí udělat chybu … rozplakala se a bolest v krku začala být nesnesitelná … začala se skutečně dusit, snad i zlostí, která její lítost postupně přemáhala … V tu chvíli vstoupila před tramvaj …



. . .



A potom už nebylo nic … ani nevím jaké je vlastně umírání, protože jsem prostě jen viděla tu tramvaj a dál se dělo všechno rychle a samo … a pak? Pak jsem se setkala s Danielem, přišel pro mě … je to ten pan doktor, který mi řekl onu zprávu … už ale vím, že to není doktor, že jsem ho ani nemohla v nemocnici vidět, nebo s ním mluvit … Daniel je něco jako anděl – říká lidem pravdu ve chvíli, kdy ji potřebují slyšet proto, aby se svým životem něco udělali!! Varuje je, vhání do situací, které je mohou dostat dál … já jsem to ale nezvládla!!! …



Ve chvíli, kdy jsem ho tu zase viděla, jsem pochopila, kdo je, aniž musel promluvit … bylo to náhle tak jasné … stál na chodníku a plakal – a tak jsem přistoupila a objala ho …



Poznámky k tomuto příspěvku
sibyla (Občasný) - 18.3.2011 > Krásné. Skvělá myšlenka. Ale smutnější...
Doporučil 
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je osm + sedm ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
 
 
Zpátky   
0 0 1 2 3 5 6 (7)
 

 


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter