Spadla jsem z osmého patra a sedím zabořená do chodníku, nohy roztažené jako když jsme byli děti a hráli kutululů.

Zírám před sebe a nechápu. Jsou to špatné stavy takhle po rozchodu.

Akorát mě spíš trápí oněch sedm much na parapetu. Chtěla jsem je shodit dolů a dát jim poslední šanci letět. Jít do mušího nebe. Mohlo za to video s kiwi. Jsem zkrátka dobrák od kosti.

Šestý den po ocucávání se s kolegyní z práce, jsem se ho zeptala, co se děje a on říkal, že nic.

To už byla pátá moucha mrtvá. To víte, v morálně zkaženém prostředí nic nevydrží ani mouchy a ty jsou na zkažené věci cvičené.

Chtěl se každý den tisíckrát zamilovat. Taky jsem o tom kdysi snila a v duchu to hrozně prožívala. Chtěla jsem být okouzlena, skákat do vzduchu štěstím. Tohle snění... (už aby se mi vrátilo).

Když jsem posílala dolů čtvrtou mouchu, říkala jsem si, jak to musí být báječné. S třetí jsem se naklonila víc přes okraj. Ony parapety jsou spočítány tak, aby přes ně člověk nevypadl, pokud nechce nebo mu někdo nepomůže. Achjo, bezpečáci...

Druhá moucha byla hodně vysušená, tak jen tak poletovala, vznášela se, níž a níž. Opájela se vzduchem. Hladil ji po křídlech a nesl ji do mušího nebe.

Potom letěla první a proto tu sedím zabořená do betonu a zírám před sebe. Taky chci do toho mušího nebe. Každý ví, že když ho vyhodí z klece, jeho duše už může do nebe.

Nebe nenebe přece nemůže být na chodníku.