V krajině vzduchu plné hrsti

rozhazují nazdařbůh stromy,

Tíživou oblohu snášejí se ctí,

při projížďkách pána z Větrníku koruny skloní.

 Vodou, lesem, vzduchem, prakem,

a snad i kosou duši pohladit,

tělo vystřelit.

Prachem, vodou, prachem,

cestu vydláždit, stopy vykreslit.

 A snad i cíl,

 ne, cíl nevidím víc,

rozpadám se do kouzelných chvil,

z včelího vosku - malý princ.