137

Prší, jako vždycky nemám deštník a tak zkouším kličkovat mezi kapkami.Nedaří se.Promokám až na kůži. Před domem hledám klíče. Nemohu je najít. Je tma. Stojím ve vchodě a rozhoduji se – v téhle tmě je nikdy nenajdu. Vybíhám pod lampu. V ruce mám náhle medvídka, když se na něj koukám, zapomenu na déšť, prostě tam stojím a po tváři my stékají slzy, dnes je to 137 dní,co… Někdo se mě lehce dotkl. Lekla jsem se a batůžek se rozsypal na zem,v mokru leží peněženka, klíče, papíry… pomalu se ohlížím, medvídka stále držím v dlani. „Promiň, já… nechtěl jsem…já…“ zakoktává se, má plaché oči „chtěl jsem – Nevíš, kolik je hodin?“ Jeho hlas mě probral, shýbám se a začínám sbírat věci. „Je čtvrt na devět“, odpovídám mu. Shýbá se ke mně a snaží se pomoc. Přestává pršet. Najednou jsem nervózní,rychle dávám věci do batohu,ale vše mi padá z ruky. „Ty čteš Bacha?“ ptá se a jeho hlas jakoby prořízl noční ticho. „Racek“, probleskne mi hlavou a prudce mu beru knihu z ruky, je celá mokrá, snažím se ji usušit do svetru a rychle ji dávám do batohu. Tu knihu mi asi před týdnem půjčila kolegyně, že si ji určitě musím přečíst. Ještě sem ji neotevřela. Moc práce. Nemám čas číst. Nemám čas na sny, pohádky a podobný nesmysly. Batoh házím přes rameno, klíče držím v ruce a už odemykám. Za sebou ještě slyším tichý hlas: „Promiň, já nechtěl, já…“ Něco ještě vysvětluje, ale to už nás dělí dveře.Vyběhnu schody, odemknu další dveře a jsem doma. Doma? K smíchu. „Doma je tam,kde vás mají rádi“, i v reklamách občas zazněj dobrý věty a tahle je trpce pravdivá. Prázdná garsonka se těžko dá nazvat domovem. Zapínám konvici, pouštím rádio a zbavuji se mokrých šatů. Za chvíli již sedím v křesle, v ruce čaj a hledím do obrazovky počítače. Snažím se psát, ale stále září jen bílá obrazovka, čaj už vystydl,vypíjím ho, zhasínám a jdu spát. Před spaním se snažím vybavit setkání před domem. Zjišťuji, že vůbec nevím, jak ten kluk / muž vypadal, vidím jen ty oči, plachý vyděšený oči… usínám…