Ty mě týráš

Jan Ištvánek 2000

Ať láska v každém věku kvete,

pohleďte na toho zhýralce,

jemuž trýzeň do tváře vmete,

až v jeho památce

každý vzpomene na něho,

orla jenž na růžích spal

a v srdci měl mnoho a nikoho,

své city mnohé dal,

jeho oheň v každé plane,

v dívkách jenž jizvu mu nechaly,

to vše osudem je mu dané,

aby zármutky v něm splanuly,

neb jen ty dají mu splín,

jeho smysly pomalu z těla kanuly,

on v temnotě hledá rým,

srdce ve dví mu puká,

když ji vidí v rukou jiného,

cítíš to u zlomeného kluka,

jak schází mu dotyk stálého,

přítele těšícího hrdost tvou

a ona je dál a dál,

láska k ní stává se pohromou,

milenec, aby se bál

každého pocitu k ní,

jenž ho stále láká,

ale její city spí

a orel v temnotě tápá,

touhy hrbáče proud lásky minuly,

záda  těžký kámen tíží,

mosty pod nohama shořely

a on teď do propasti shlíží,

dlouhý pád duši nemine,

smrt je bílou postavou svobody,

už se těší až zahyne,

až vychladnou jeho útroby,

hlína pokryje mu tvář,

slzy blízkých skropí hrob,

svíce propůjčí mu zář,

posledních pár slov

a bujaré veselí,

ale ona jinde je,

Ona tě nevidí.