Jak Prométheův orel létá denně,

aby mi cíleně a zasvěceně

pocuchal vnitřnosti

a zpoza prsní kosti

vyrval i kousek

osobnosti.

Jak zbavit se ho,

když vím, že se vrátí,

strach, že tě neudržím, ztratím,

vždyť už se netěšíš

na naše setkání,

mé telefonáty ti hrůzu nahání,

před druhdy magickými doteky

si málem bereš návleky.

Kde si ten zoban jenom ostří?!

Když do břicha mi jeho ostří,

do srdce vrazí, trhá, drtí,

tu bolest nepřál bych

snad ani Smrti.

I ta mě odmítá,

ne, nemohu se pohnout z kouta,

nedovolí mi skočit pouta,

skočit

a jednou provždy vytřít zrak

jemu i vyčkávání na zázrak,

že řekneš jako kdysi:

„jsi můj a já tak beru tě!“

A bezmocností neustále

přikován k chladné tvrdé skále

té reality všedních dní

děsím se, kdy se rozední...

…a z dálky zase slyším perutě...