|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Teď nejsem nikdo a jsem já,
toulám se prázdnem bez prostoru.
Jak nicotou se věčnost zdá.
Co víc je tady nad pokoru.
Tak s hlavou skloněnou, proplouvám samotou.
Ticho rve uši.
Tma oči spaluje.
Bezvládný bojuji s myšlenek nahotou.
Včerejšek zmizel...
Zítřek se vzdaluje...
Viny co spáchal jsem, kolem se valí.
Rvou ze mě kůži a svírají chřtán.
Na všechno tisíckrát znovu se ptají,
a každá otázka nový je šrám.
Sám sebou na věky proklet a zavržen
necítím bolest a přesto ji vnímám.
Z jednoho kusu pak na dva jsem roztržen.
Smrt prosím o milost...
Smrti se vzpírám...
Vyčerpán na smrt a proklet na věky,
rozerván na kusy, živý jsem dál.
Prožívám znovu své prohry i nevděky.
Počítám všechno, co komu jsem vzal.
Zvoněním hrany ticho se svíjí,
nikdy však nezazní mlčící tmou.
Špinavé hříchy, když ruce si myjí
v přívalech krve, co bývala mou.
Co ještě zbývá?
Co jsem ještě já?
Bez času slepý...
Hluchý jsem v tmách...
Kam zmizel soucit?
Kde láska je má?
Bez sebe, bez víry...
Proč nemám strach?
Nečistá slza se po tváři valí,
prach věčných nejistot rychle se kalí.
Zoufalství, beznaděj, bezesná noc...
Ránem se rozletí křik o pomoc.
|
|
|
