Dveře malého bytu v sedmém poschodí se s tlumeným klapnutím zavřely. Fedor krátce přejel pohledem přes zašlou mosaznou tabulku s vyrytým jménem majitelky bytu. Dnešní den byl jiný než ty předešlé. Zvláštní, pomyslel si. Ještě nedávno by své současné rozhodnutí úplně zavrhl a považoval by ho za slabošské. Teď, uvnitř sám sebe, cítil jistou dávku hrdosti, která těsně navazovala na určitou zodpovědnost. Tu jmenovku bude muset sundat. Pro jistotu. Měl to udělat už dávno, dřív než začal pracovat pro Kvasinského. Zamyšleně přejel konečky prstů po kovovém reliéfu písmen Angelika Kosonová. Pak si uvědomil, že v druhé ruce svírá černý igelitový pytel na odpadky. Jeho sestra mu ho vtiskla se stejnou samozřejmostí, jako v dobách, kdy tu bydleli s rodiči. Donutil se odpoutat od vchodových dveří. Seběhl do mezipatra a vyklopil víko odpadové šachty, která procházela všemi etážemi bytového domu číslo 33 v ulici Šabolovskaja.

Letmo se podíval na hodinky. Poledne. Zpoždění z neplánované zastávky bude muset nějak srovnat. Za dvě hodiny měl dorazit ke Kvasinskému do jeho vily v městské části Rublevka a předat mu průběžný report o všech rozběhnutých akcích. Zvažoval, zda stihne projet celou metropolí za pouhou hodinu. Chtěl ještě vyřídit jednu pochůzku. Ne, to se opravdu nedalo stihnout, aniž by nepřekročil povolenou rychlost. Nehodlal riskovat, že ho zastaví městská policie a bude žádat svůj obvyklý bakšiš. Včera jim platil dvakrát a ještě zdržovali zbytečnou prohlídkou jeho dvanáct let staré Volhy. Tu schůzku po dvanácté ve společenském podniku Sinije Glaza musí jednoduše přesunout na jindy. Plně zaujatý svými myšlenkami seběhl schody až do přízemí. Roztržitě ze zvyku nakoukl do schránky a bez povšimnutí minul jeden z řady bytů i muže se starým vojenským kloboukem na hlavě, který se právě chystal přitlačit palec na zvonek.

         Gavril Krilov počkal, až zůstane na chodbě domu číslo 33 sám. Dotkl se prsty odřeného okraje svého klobouku. Byl to obvyklý rituál pro štěstí. Pak důrazně zazvonil. Kdosi na druhé straně zaštrachal klíčem v zámku, prudce vzal za kliku a otevřel.

„Konečně jdeš, Vasjo, už máme hlad,“ ozvalo se rozladěně mezi dveřmi.

Na prahu neudržovaného bytu stál vytáhlý chlapík ve špinavém tričku s nápisem Live Forever a vybledlou americkou vlajkou na propadlé hrudi. S malým zpožděním mu došlo, že tohle Vasja není. Ve stejnou chvíli si Gavril Kirilov zaznamenal do svého poznámkového bloku v hlavě, že jeden z obyvatelů bytu chybí, tudíž tu zbývají jen dva. Vytáhl malou dvaadvacítku z kapsy dlouhého kabátu a namířil přímo na jednu z bílých hvězdiček americké unie. Výhrůžně se nahrnul dovnitř.

„Ustup a žádné otázky,“ nařídil tiše, „promluvíme si jako přátelé. Jak se jmenuješ?“

„Kazimir, Kazďa,“ upřesnil mladík a váhavě couval. Zakopl o botník a svalil se na zem.

„Mám pro vás vzkaz,“ pokračoval Kirilov klidným a vyrovnaným hlasem. Sám si spíš připadal jako na návštěvě než na trestné výpravě.

Z druhého pokoje vyskočil malý ingušský mužík s tmavou pletí. Držel oběma rukama velkou zbraň. Klepal se strachy. Trénovaný Kirilov ho odpravil bez přílišného míření. Válka v Afghanistánu ho naučila řešit i nečekané situace typu ´ozbrojený muž za rohem´. Malá pistole dvakrát krátce štěkla. Kirilov vypálil jednu ránu do hrudi. Na druhé si dal záležet více. Skončila v levé polovině čela. Díry po kulkách byly téměř miniaturní. Ta v hlavě připomínala spíš rozškrábnuté mateřské znaménko.

Teď už zbývala jen ta schoulená troska na zemi.

„Neodvedli jste žádný poplatek z vaší předposlední akce. A jelikož jste zapřeli podíl i z té poslední, tak …,“

„To můžu vysvětlit,“ vyhrkl téměř plačtivě Kazďa. Ani se nepokoušel zvednou ze země.

„Ano? Já poslouchám,“ vyzval ho povzbudivě Gavril.

„Když jsme ten odvod vezli do společné pokladny, přepadli nás.“

Gavril mlčel.

„Přísahám, je to svatosvatá pravda,“ žadonil Kazďa

„Podle mých informací jste si nakradli dost na to, abyste odvedli náhradní dávku,“ nenechal se Gavril odbýt.

„No právě …, právě jsme se domlouvali na tom, jak ty peníze panu Tokarevovi převezeme.“

Kirilov lehce mlaskl, „aha, takže vám trvalo čtrnáct dní, než jste se dohodli, že se dnes dohodnete, že odvedete svůj díl Starému do pokladny.“

Kazimir bojácně přikývl.

„Čekal jsem horší výmluvu.“

Nechal vystrašeného muže vstát z podřízené polohy. Kazďa se osmělil usmát. Věřil, že se nějak dohodnou, ale Gavril Kirilov nedostával zaplaceno za dohody. Svou malou zbraní obohatil Kazimirovo americké tričko o další hvězdičku. Tentokrát rudou a pomalu pohlcující ty bílé.

„Jezdila výtahem asi půl hodiny, než někdo upozornil personál,“ snažil se  vedoucí ranní směny z recepce hotelu Rossija přiblížit situaci.

„A kde je teď?“ Zajímal se policejní inspektor Stojko.

„Stále v něm.“

„Hýbali jste s tělem?“

„Ano, trošku. Nejdřív jsem si myslel, že je opilá, ale ten obličej …!“ Recepční se zapitvořil, „ …, uvidíte sám.“

„Proč jste ji nevyndali?“ Inspektor pokládal stále nepříjemnější otázky a váhavé odpovědi si zaznamenával do malého notesu.

„Jsme podnik na úrovni, mrtvolu v hotelové hale v turistickém průvodci neinzerujeme!“

„A ve výtahu vám nevadí?“

„Ne. Uvedli jsme ho do stavu MIMO PROVOZ.“

Stojko pomalu zdvihl hlavu. Střelil svůj pohled k recepčnímu jako do terče.

Chlapík v hotelovém stejnokroji znejistěl. Rozpačitě se podíval na inspektora.

„Naši hosté nejsou zvyklí … em, …, na výstřednosti tohoto druhu,“ muž z recepce se v duchu otřásl při ošklivé vzpomínce na vypoulené oči mrtvé.

„Vlastně to bylo celkem prozíravé. Alespoň tam zůstane něco pro naše hochy z technické,“ dodal už smířlivěji inspektor, „co Darne,“ obrátil svou pozornost k policejnímu vyšetřovateli, který na místo činu dorazil rovnou po celonočním tahu v ne zrovna nejlepší náladě.

„Hm,“ zamručel otupěle policista.

Inspektor nad ním mávl rukou. Za zády uslyšel uspěchaný klapot jednoho páru bot s tvrdou podrážkou. Zbystřil a instinktivně uhnul z pravděpodobné dráhy běžce.

„Zadržte, zadržte!“ Naléhal zadýchaný hlas z povzdálí.

Stojko váhavě poodstoupil ještě o půl kroku nazad. Neměl rád, když ho někdo vyrušoval při práci.

„Zadržte,“ doběhl obtloustlý muž s drobnou kropenkou potu na čele. Rozčileně lapal po dechu a horečnatě se otíral kapesníkem po zarudlém obličeji. Přetřel si i zvlhlý zátylek.

Šedý oblek se mu na břiše povážlivě rozškleboval mezi knoflíky, které si kvůli rozpínavému pupku musel nechat nesčetněkrát přišít na své místo.

„Nemůžete tu udělat takový skandál,“ zachrčel zmoženě. Celou cestu ze své ředitelské kanceláře běžel. Hlas mu přeskočil z normálu do fistule. Ukazovákem si netrpělivě povolil zaškrcení vázanky, jinak by se zalkl vlastní šťávou slin.

„A vy jste kdo?“ Zeptal se Stojko povýšeně.

„Ředitel. Ředitel tohoto hotelu.“

„V tom případě si jděte řídit svůj podnik a policejní práci laskavě nechte na nás. Moji lidé z Oddělení pro vyšetřování zvláště těžkých zločinů to tu uklidí,“ odbyl ho spatra.

„Ale tohle nejde,“ zaprotestoval nešťastně ředitel.

Inspektor si ho přestal všímat. Pokynul malé skupině techniků, aby se dali do práce.

„Pořádně to tu projděte. Udělejte soupis důkazů i svědků. Na nic nezapomeňte. A my,“ povzbudivě pohlédl na svého bledého kolegu Darna, „my půjdeme na oběd.“

Darnovi se při představě jídla roztančil žaludek všemi směry.

           Vasja projížděl městem bez cíle a snahy se někam dostat. Bloumal neznámými ulicemi a každou chvíli se ve zpětném zrcátku ujišťoval, zda ho někdo nesleduje. Marně přemýšlel, u koho by se ukryl. Dvě mrtvá těla svých parťáku, která našel po návratu z obchodu, ho přesvědčila, že legrace skončila ve stejnou chvíli, kdy se rozhodli přivlastnit si celý lup z klenotnictví na Prospektu Mira. Starý Tokarev na ně za trest poslal likvidátora. Přesto přes všechny pochybnosti, mu zbývala špetka naděje. Šperky i peníze z bytu zmizely. Doufal, že tím by pro ně celá záležitost mohla být uzavřena. Jistotu však neměl, tu si nemohl v téhle branži dovolit nikdo.

„Šéfe, máte tu interní poštu,“ upozornila na sebe policejní úřednice Jelena, která vlastnila o třicet kilo více váhy, než byl inspektorův vkus. Na oteklých zakulacených nohách se dokolébala až na dosah ruky a podala mu rozevřené lejstro s hlavičkou Policejní akademie a patřičným počtem kulatých razítek. Dopis podložila nešetrně rozškubnutou obálkou. Věděla, že ho to naštve. Nenáviděl její způsob třídění korespondence.

„Řekl jsem vám už několikrát, že máte poštu pečlivě otevírat tím nožíkem, co jste vyfasovala minulý týden.“

„Já jsem schopná sekretářka,“ odvětila mu suše a zavřela za sebou dveře.

Maksim Volkov celou epizodu pobaveně sledoval.

„Schopná to ano, výkonnější je snad už jen smrt,“ povzdechl si Stojko. Sklopil zrak k lejstru a jeho zornice se znepokojeně rozšířily, když letmo přeběhly několik řádek strojopisu.

„To je snad zlej sen!“

Pročetl si příkaz pečlivěji. Nemohl nepříjemné novince uvěřit. Pak vybuchl jako přetlakovaný hrnec.

„Od rána se tu kupí jeden průser za druhým. Nejdřív přišlo avízo z Interpolu, že Bykovského banda se pravděpodobně přesunula z Polska zpět na předměstí Moskvy. Jednu mrtvou štětku jsme tahali z hotelovýho výtahu. Z bankéře Danilova, co ho ráno vyprostili z míchačky na cement, je puzzle pro pokročilý. To nemluvím o tom popraveném ze včerejška, se svatou trojicí kulek v těle, který zaplnil titulní stránky všech novin. Když mi na uchu nevisí nějaký pisálek, ječí mi do něj náměstek moskevskýho primátora. A teď mi ještě hodí na krk nějakýho usmrkance, co právě vylezl z Akademie!“ Mrskl dopisem i otrhanou obálkou s úhledně nadepsanou adresou proti zelené lampičce na svém pracovním stole, „a to se stalo za dva dny! Co bude dál? Bomba v Kremlu?“ Dokončil ironicky svůj monolog.

          Vnitřní telefonní linka chraplavě oznámila příchozí hovor. Stojko se natáhl po sluchátku.

„Ještě je tu ta malá kapsářka,“ připomenul se nadstrážmistr Volkov, „je tu už několik hodin bez svého zákonného zástupce. V tom fofru jsme na ni zapomněli,“ dodal Maksim po malé odmlce.

Inspektor váhavě stáhl svou ruku z buclatého rozdrnčeného přístroje.

„Psija krov! To už tu jednou bylo. Novináři zas budou mít o čem psát, svoloč jedna škrabácká,“ ulevil si Stojko vztekle.

„Inspektore, to se dá snadno vysvětlit. Například tím, že jí na sociálce omylem přidělili špatného právníka. Nebo se do kolonky přestupku zapíše jiný kód,“ přihodil pohotově Volkov. Jeho snaha však Stojka ještě víc dožrala.

„Dost Maksi! Uhlaď to jak chceš, ale rychle. Mám na práci důležitější věci, než se starat o práva nějaké mizerné zlodějky. Práskla vůbec někoho?“

„Ne, je vycvičená. Zbili by ji.“

Telefon se nedal jen tak odbýt a tvrdošíjně se dožadoval, aby ho někdo zvedl.

„Ztráta času, ať táhne zase zpátky na ulici.“

„Není plnoletá. Podle předpisů bychom ji měli zavézt zpátky do ústavu pro mladistvé, odkud utekla.“

„Koho to prosím tě zajímá!“ Vyjel Stojko zostra. „Zrovna TY mi něco vykládej o předpisech! Ať už ji tu nevidím.“

„Není problém,“ rozhodil Maks odevzdaně rukama.

Vytrvalé zvonění telefonního přístroje bylo konečně uspokojeno.

„Stojko!“ Zvolal direktivně do poprskaného mluvítka.

Druhý účastník hovoru, asistent náměstka státního prokurátora, se hlasitě dožadoval šéfa oddělení. Maksim nastražil uši, zvědavost měl prostě v povaze.

„Náčelník tu není, jsem jeho zástupce,“ vyrazil ze sebe inspektor netrpělivě.

Se stejnou neochotou vyslechl, co po něm ten nadupaný úředník z kanceláře státní prokuratury bude chtít.

„Nás přepadení expedice starožitností z Ermitáže nezajímá. Tady jsou vraždy, pane!“ Přerušil asistentovy byrokratické výlevy.

„A co my máme dělat s tím, že strážníka postřelili? Až vydechne naposled, pak to bude případ pro nás! Konec,“ práskl sluchátkem do vidlice.

„Kde, ke všem čertům, státní prokuratura bere peníze na tolik neschopných lidí. Kdyby jich půlku vyházeli, ani by se to nepoznalo a mě by aspoň zbylo na hezkou sekretářku dokonce i se vzděláním.“

        Fedor se postavil zády k oknu, aby ho zbytečně neoslňovalo odpolední slunce a pokračoval v souhrnu splněných úkolů.

„Dobře, Feďo, dobře. Přesně podle mých představ,“ přitakal roztržitě Kvasinsky. Poslouchal ho jen tak mimoděk, protože mysl mu zahltila jiná a závažnější informace. Několik ručně psaných řádků na recyklovaném papíře mu dokázalo nabourat celé dopoledne. Zamyšleně hleděl na stůl, kam ráno v rozčilení odhodil dopis od Anatolije Tokareva. Fedorova slova mu šuměla ve zvukovodu bez zanechání hlubší stopy. Nepotřeboval vědět o každém jeho činu. Zatím neměl proč mu nedůvěřovat. Věřil svým vnitřním pocitům, jak by to nazvala jeho matka. Automaticky se pokřižoval při vzpomínce na zbožňovanou máti. Běžně na rodinu nevzpomínal, ale dnes se tomu nedalo ubránit. Na otce zanevřel ještě před pubertou, když pochopil, že jeho vysněný obrázek milujícího tatíka se jednoho podzimního dne rozplynul v oblaku výfukových plynů nákladního automobilu Zil, co měl namířeno do Charkova, trestaneckého tábora s nejvyšší ostrahou. Na jeho místo nastoupil otčím. Ďaďa Vjačeslav, stranický aparátčík s červeným nosem z chlastu a sto kily lesklých metálů, řádů a medailí na prsou.

        Znechuceně přimhouřil oči, až se mu šedé váčky spodních víček zkrabatily drobnými vráskami. Tenké rýhy neoblomného času prozrazovaly, že mladá léta zůstala daleko za zády, ale zbytečně se neohlížel. Nehodlal utopit svůj život na dně lahve s vodkou jako nevlastní otec, který mu po sobě zanechal jen příjmení a dluhy z karbanu.

„Teď bychom se měli zaměřit na naše nové aktivity,“ nastínil Fedor další bod, který chtěl projednat. Najednou si uvědomil, že jeho jediným posluchačem je mlčenlivý Gogo, věrný a obtloustlý stín jeho šéfa.

„Vadime Anatolijeviči?“ Oslovil ho Kosonov znepokojeně.

Fedorův zaměstnavatel vzhlédl. Myslel si, že nechtěné vzpomínky pohřbil hluboko ve svém nitru ihned po matčině pohřbu.

„To necháme na později. Musím do nemocnice.“

Fedor na pár sekund zadržel dech. Kvasinsky ho opět dokázal překvapit. Důkladně si ho prohlížel. Je nemocný?

„Musím někoho navštívit,“ vyvrátil Fedorovy spekulace.

Vadim se naklonil a hladově hmátl po pirožku s vpečenou vrstvou cukrových krystalků na povrchu.

„Četl jste dnešní noviny?“ Změnil téma Kosonov a pohotově Kvasinskému nabídl složený výtisk Novych gazet. Vadim se natáhl k Fedorově napřažené pravici.

„Něco zajímavého?“ Volnou rukou si nasadil brýle na nos a přijal nabízený deník.

„Bezpečnostní konvoj se sbírkou z Ermitáže přepaden?“ Přečetl palcový titulek.

„Níž,“ upřesnil Kosonov.

Vadim rozložil gazety, papír dřevitě zapraskal.

„Velmi působivé,“ pokýval hlavou spokojeně nad sítotiskovou fotografií Vlodimira Miškina. Tady se ještě usmíval.

„Mohl to udělat trochu méně nápadně,“ zamručel Kosonov.

„Naopak, to je přesně to, co jsem potřeboval. Reklamu.“

„Jak to myslíte?“

„Však víš. Já zradu neodpouštím.“

Fedor jen pokrčil rameny, „bude se o to zajímat Generální prokuratura.“

„Bez důkazů, bez svědků. Nic na mě nenajdou. Nakonec budou rádi, že vyškrtnou jména tří sabak ze své kartotéky.“

Nevěděl, co na to Kvasinskému odvětit.

„Cha! Prý rozkrytá vládní konspirace,“ Kvasinsky se při čtení začal bavit, „Miškin! Taková nula! Kde by se vzmohl na prezidentskou kandidaturu,“ znovu se od srdce zasmál.

„Velice by mne zajímal ten nejmenovaný zdroj z blízkosti Kremlu. Takový kecy. Jaký šut to napsal?“ očima přelétl celý sloupek, „zkratka JJJ.“

„Jan Jefimovič Jaščik,“ doplnil Kosonov automaticky.

„Neznám.“

Vadim odložil novinový deník stranou a kousl do pirohu. Z druhé strany pečiva vytryskla rosolovitá nažloutlá náplň, která s plesknutím dopadla na opěradlo křesla.

„Sakra,“ oblízl si prsty, „a co zbytek práce? V novinách o tom nic nepíšou.“

Fedor si založil ruce na prsou.

„To je pochopitelné, když vezmeme v úvahu, že to dodělal dnes ráno. Večerník Moskovskije Izvestija jistě stihne odpolední uzávěrku. Palcové titulky: Skandál v hotelu Rossija,“ nadzdvihl ironicky jedno obočí, „další selhání, které se Magistrátu hodí do karet.“

„Proč?“

„Chtějí ten hotel zbourat a vystavět obchodní centrum.“

Kvasinsky se hlučně rozesmál, „ no vida, nakonec mi ještě poděkují!“

„Co on?“ Zvážněl náhle.

„Odhlásil se z hotelu a nejspíš letí někam do střední Evropy,“ spekuloval Kosonov.

Vadim si otřel ruce do ubrousku a silně mlaskl.

„Neměl bych je jíst, když mám dietu, ale ..., vzkazuje něco?“

Fedor zaujatě pozoroval, jak cákanec žloutkového krému pozvolna stéká z opěradla směrem k podlaze.

„Ne, nic neříkal. Měl by snad?“

Vadim odhodil zmuchlaný ubrousek na tác před sebou. Papírová koulička opsala na okraji prázdného talíře kruh, aby se nakonec skulila do jeho středu.

„Zajímavé,“ poznamenal zamyšleně. „Ti, co jsem si kdy najal, se ihned pídili po penězích, ale tenhle?“

„Z jeho chování jsem pochopil, že očekává, že svou část dohody samozřejmě splníte. On zadanou práci odvedl dobře.“

„To bezpochyby. Feďo, udržuj s ním kontakt, bude se nám ještě hodit.“

„Předpokládal jsem to. Dohodli jsme se na jednoduchém spojení přes prostředníka.“

Vadim se usmál. Pohodlně se opřel do imitace pozdně barokního křesla. Rukávem nevědomky setřel mastný zbytek vaječné náplně z pirožku.

„Samidovovi už bydlí?“

„Ano,“ řekl Fedor bez zaváhání.

„Aspoň většina z nich,“ dodal po chvíli při vzpomínce na malou Sošu.

        Vasja se podezřívavě rozhlédl. V zásadě nic divného nezpozoroval. V zapadlé postranní uličce, kde před chvílí nechal zaparkované auto, aby si koupil u stánku cigarety, panoval klid. Nasedl, odhodil nákup na vedlejší sedadlo a strčil klíček do zapalování. Mrkl jen tak pro jistotu do zpětného zrcátka, pak se mu zablesklo před očima. Vasja ztratil na nějaký čas vědomí.

Když se opět probral, pochopil, že je všechno špatně. Sice stále seděl na sedadle řidiče, ale svíral ho bezpečnostní pás, kterým se nikdy nepásal. Ruce i nohy měl pevně svázané oboustranně lepící kobercovkou. Nacpaný kus hadru v puse byl bezpečně přelepený páskou. Očima šokovaně těkal ze strany na stranu. Kdosi se zezadu naklonil mezerou mezi opěrkami. Vasja sebou trhl. Vytřeštěným pohledem civěl na tvář pokrytou tmavým plnovousem a z části zastíněnou odrbaným vojenským kloboukem.

„Od tvých kamarádů už všechno vím, peníze i zlato jsem našel taky, takže tebe se není na co zeptat,“ povzdechl si Gavril Kirilov s předstíranou lítostí.

Ukazovákem aktivoval zadrátovaný balíček s amatérsky připojeným číselným displejem. Naskočila červená patnácka, která se rytmicky v sekundovém odstupu přeměnila na čtrnácku, pak třináctku …

Gavril vystoupil z auta (dvanáct), jemně dovřel dveře (jedenáct) a spěšně se vzdaloval od Vasjova vozu. (Deset.)

Spoutaný Vasja drtil víčky záplavu horkých slz. (Devět.) Tlumeně skučel a snažil se poposednout tak, aby vycvakl zámek bezpečnostního pásu. (Osm.) Předklonil se, zvrátil na zádech svázané ruce do tak krkolomné polohy, až mu zapraskalo v kloubech. (Sedm.) Zašátral zkroucenými prsty v prázdnu. (Šest.) Konečně se mu podařilo nahmatal kovovou kliku ve dveřích. (Pět.) Trhl s ní tak silně, jak jen mu to dovolila pouta. Dveře se neotevřely. (Čtyři.) Vzlyky se přeměnily v táhlé úpění. Pak pochopil, že ten chlap zamáčkl vnitřní dveřní pojistku. Zoufale se vztyčil. Chtěl přelézt dozadu, tam bylo otevřeno. (Tři.) Adrenalin vyplavený do krve zapracoval a vybičoval Vasju k maximálnímu úsilí. (Dva.) Naklonil se celým tělem přes sedadlovou opěrku a švihem se přehoupl. (Jedna.) Dopadl tvrdě na bok, ale vidina šance na život pohltila všechnu bolest. Pak zahlédl aktuální stav odpočtu. Zavřel oči a zaťal zuby. Kdyby mohl, asi by si zacpal i uši. Očekával hlučný výbuch, ale nic se nestalo. Překvapeně se rozhlédl, jeho křečovitá grimasa se ustálila do normální podoby. Displej se zastavil na nule. Nemohl takovému štěstí ani uvěřit. Vděčně si oddechl.

           Pak přišla ohlušující rána. Vasjovo auto se vzneslo do výšky, dopadlo zpět na zem a nenasytné plameny mlsně olizovaly zčernalý vrak.