|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
V budově FSB
Skřípavý zvuk invalidního vozíku ustal. Plukovník Savelij Bobylev s krycím jménem Birjuk* se prudce otočil na jednom kole. Sjetá galuska úpěnlivě zaskřípěla na záplatovaném linoleu. Bývalý stíhací pilot v postarší modré uniformě se toporně prohnul v zádech, kam až mu to dovolovaly jeho amputované pahýly stehen.
„Vítej mezi námi, chlapče,“ zamručel si spíš pro sebe pod přerostlý mrožovitý knír, než k Chrjušovi Duchajevovi.
Konečně! Celých jedenáct měsíců byl Chrjuša jen pouhým čekatelem na první stříbrnou frčku u FSB.
„Sloužit Federální službě bezpečnosti jako agent je čest,“ zvolal plukovník slavnostně.
„Tvůj otec, Chrjušenko, byl velký vlastenec. Velký!“ Pokýval zmrzačený důstojník uznale hlavou a opřel se dlaněmi do pochromovaných obručí. Malíčkem odbrzdil vozík a vystřelil prostředkem chodby k páternosteru.
Řekl mu Chrjušenko. Mladý Duchajev tuhle zdrobnělinu svého jména nenáviděl. Cítil k ní přímo odpor, ale ještě víc nenáviděl oficiální znění - Chrušča. Mohli za to jeho rodiče, kteří při výběru křestního jména nostalgicky zavzpomínali na své mládí a politickou éru kremelského loutkáře Chruščova. Tehdy to byla módní vlna.
Čerstvě jmenovaného rozvědčíka obklopilo malé stádečko spolužáků. Nepatřil do jejich party, ale euforie ze složených aspirantských zkoušek působila omamně a nechala se unášet na hladině vyplaveného adrenalinu. Rázem všechny naschvály i podrazy byly zapomenuty.
„Kam tě přidělili?“ Zajímal se světlovlasý čahoun, kterého všichni přezdívali Bagor**.
Chrjušu nezvyklý zájem překvapil.
„Umístili mě do Oddělení pro vyšetřování zvláště těžkých zločinů v Moskvě,“ dodal po chvíli rozpačitě.
„To se tedy máš. Zůstaneš v hlavním městě. Já potáhnu někam do nóbl zapadáčku v Dagestánu,“ povzdechl si dlouhán.
Chrjuša se pokusil o přívětivý úsměv, ale nezvyk mu stočil koutky úst do lichoběžného úšklebku.
„Tam sídlí ústředí protiteroristických jednotek. Nebudeš mít čas se nudit.“ V Chrjušově hlase se objevil náznak dětinského obdivu. Tajné, pololegální operace byly jeho dávným snem. Představa, že bude muset dodávat strohé reporty a zprávy o činnosti státní policie, nebyla až tak uspokojivá.
„Každýmu se líbí něco jiného. Ty bys bral dobrodružství v horách já zase pohodlnou židli v teplým kanclu. Ale bylo to skvělých šest let co?“
Chrjuša měl chuť na něj z plna hrdla zařvat ´jak pro koho!´, ale ovládl se. Vzpomněl si na základní pravidla z příručky pro první ročník. Ovládat se. Vždy a všude. Zbytečně si nedělat z lidí nepřátele. Nevěděl, kdy bude Bagora ještě potřebovat. Asi takhle by měl uvažovat každý agent. Chrjuša si teprve teď pomalu začal uvědomovat, že konečně dosáhl první mety na počátku své kariéry, kterou mu nalinkoval otec - ano, ten velký hrdina. Muž, co ho protlačil tvrdou přípravkou tajné služby jak mlínkem na maso. Podle toho taky jeho studium vypadalo. Rozemletý tatarák, pořádně zkrvavený. Nočních nakládaček od starších z náboru si užil dostatek, prý je to jen utuží. Tomu je teď konec! A přítomnost těhle lidí – rozhlédl se okolo sebe – už nemusí snášet každý den.
Z pórů kůže každého z nich už táhl silný pach spotřebované samohonky. Naposledy se podíval do míst kam zamířil plukovník Bobylev. Ten jediný mu bude chybět. Jeho nikdy nezpochybnitelná autorita i nadhled ukrytý ve zmrzačeném těle. Komické a akrobatické kousky při nastupování a vystupování z líného páternosteru. I přes četné fyzické tresty, které jim ukládal, ho měl rád. V zoceleném těle, ryzí duch, to na ně vždycky řval, aby je donutil k vyšším výkonům
„Proč ho někdy vidím sedět na ručním vozíku a někdy na motorovým? Má to nějakou souvislost s jeho postupující nemocí?“ zeptal se Bagora.
„Záleží na tom jaký je týden.“
„Cože?“ Chrjuša si nedokázal spojit souvislosti invalidního vozíku a trhacího kalendáře.
Bývalí aspiranti zaslechli jejich debatu a se kolektivně rozesmáli.
„Každý lichý týden si ten motorový střídá s podplukovníkem Čoljaginem. Toho, co mu nohy rozmasakrovala uražená ocasní vrtule z Mi 24,“ vykřikl nadšeně Raďa Džukašvili, který se během studia specializoval na shánění různých kuriózních skazek a po večerech jimi bavil svůj pokoj.
Chrjuša nasucho polkl. I při pouhé zmínce na krev se mu dělaly mžitky před očima.
„A náš plukovník? Jak ten přišel o své nohy?“
„Ty tu historku neznáš?“ Vydechl udiveně jeden z mladíků.
„Tys ji vážně nikdy neslyšel?“ Přidal se další.
„Ne!“ Vykřikl Chrjuša vztekle.
„Duračok! On ji nezná!“ Táhlo se posměšně chodbou za škodolibého veselí všech zúčastněných.
*bubák
**bidlo
|
|
|
