Ach, bože, jsem to ale hňup.

Jako bych nevěděl, že chová se jak strup

ta jizva po tobě!

                                               Kam pohnu myšlenkami,

o všechno chytá se a zadrhá mi,

letmo jen dotknu se něčeho, co společné jsme měli,

bodne to, zmáčkne, zkroutí, vřed odhalí se celý,

má rána naplno razancí průjmu v míse

vystříkne na mě hnis a krutě rozšklebí se,

chtěl by sis, příteli, žít hezky, šťastně, v klidu,

šrám že se zacelí?, ven že už sotva vyjdu?

ne, mě se nezbavíš, nebudu nikdy jiná...

…jak by mi říkala ta krevní sraženina,

již ve svém domově, svém domě se svou ženou,

naivně měl jsem již za provždy vyřešenou,

že už se nemůže otevřít, vrátit zpátky...

…stačilo na chvilku spatřit tvé kamarádky,

na mžik si připustit: je mi tvé lásky líto,

namísto okřiknutí: debile, neškrab si to,

a hned mi pahýly, jež se tak čisté zdály,

v hlavě i pod žebry  pranici rozpoutaly,

depresi, že bych z ní moh vázat jitrnice...

…a  vlastně nevím ani, co mě děsí více,

že na ten   občasný bolavý úšklebek

nenajdu v sobě už dost silný protilék,

když střípek vzpomínky mi vlítne do oka...

…či že ta díra je

pořád tak hluboká!