|
štětečce
I
Čtenáři, odvrať se od příběhu lásky!
můj milý, zmítaný přesýpacími mlýny
s víry splývá, spí, můj milý
jeho dech syčí mi v zádech
jeho píšťalu vítr vdech
můj milý, který se mi slíbil
dnes modré z nebe na své rty snes
II
V místech, kde převozníka sebralo spiknutí kání
jež zosnovala meluzína
ve stojatých vodách, kde po kolena
topoly stály včera
ale listí - přesýpací
jakoby vzplál na vodě petrolej
III
Tam teď pramice těká
tu, kterou on čekal, že vytáhne na břeh
a pak ji spálí sníh
jenže se nedočekal
snad se obával
že řeku zasklí tání
a že za rozbřesku praskne obzor krví
jež by byla její
její líce byly by pak kry
IV
Ale byla mlha, poplivala břeh
poloostrov sšitý z molů
jeho střev napnutých
jako stěžně vraků
které oponovaly si
strachu ze zlověstných mraků
V
Když páru nad hrnci tušení
rozkrojila loďka bez ženy
jejíž siluetu obtahuje tep
a s převozníkem že by hnětli spolu
hřbet řeky, jíž plíce pletly
teď a teď, snad svedl by i
věčnost vtěsnat do věty
kterou měla šeptat ona:
"Jseš to ty?"
VI
Jenže to jen mlze cíp
ustřihly kruté víly
tak Ohře hrdla ovíjí
předtucha, že by mu v krasové jeskyni
louči zhasil zbloudilý netopýr
VII
To není loď, ale rakev z prken toho mola
a v ní ona - vesla překřížená na prsou
a převozníka
toho sebral kání sbor ... ne, už ne!
a tak skočí
tam, kde Ohře vře nejvíc
rozpřáhl ruce
pro pevninu
VIII
Ona ale v bílém na druhém břehu
stála zády tomu všemu
jednou nohou vykročila k běhu
ale druhou ... chtěla říci:
Proboha, odvraťte se od příběhu!
| 
