1. Vyšší moc

   Máme tu jednoho „bezvýznamného“ človíčka jménem Jan. Toho dne šel Jan do práce jako každý jiný den. Hlavou se mu opět po delší době honily myšlenky o tom, kde by teď asi mohl být. Jeho rodina, potažmo jeho babička zdědila nemovitost na Starém městě v Praze, nedlouho po převratu. S touto skutečností naložil po svém Janův otec, který babičku přesvědčil pod vidinou okamžitého zB-htnutí, aby nemovitost prodala. Protože Janův otec bažil mít co nejrychleji „velké“ peníze a užívat si jich, byla prodejní cena i na tehdejší poměry poněkud nízká. Prodej byl podložen taktéž nevýhodnou smlouvou, která nezaručovala ani trvalé užívání bytu, který si chtěla rodina ponechat. Janův otec nebyl vzorným otcem a po několika letech umírá jako jiný těžký kuřák na rakovinu plic. S sebou do hrobu si odnáší krom své nevalné pověsti i hněv zbytku rodiny, jak moc jí zpackal svým lehkovážným bytím život.

   Jan držíc si své sezení zuby nehty a hlavou opřený o sklo se nechává unášet drncající tramvají. Co na plat, že nad ním sotva stojí přestárlá rozechvělá cizí babička, která si nedovolí upozornit na sebe kluka, který vypadá přinejmenším ukřivděně. Jednou to však s celým vozem natolik poposkočí, že i Jan se díky ráně o sklo vrací zpět na zem a všímá si znavené ženy. „Udělám dobrej skutek nebo ne?“ říká si Jan v duchu. Vítězí v něm to lepší já a nechává ženu sednout. Jak tak nad ní postává připomíná mu žena jeho vlastní babičku a to v něm zákonitě asociuje celou tu chybu, jíž se jeho předci dopustili. „Neměl jsem jí pouštět. Jenže je už dost stará. Sotva by se na nohou udržela. Mě to na tu chvilku nezabije,“ cítil se jakoby líp.

Nevyplatilo. Jak jednoduché, že? Neboť Jan není Janem z pohádky, ale obyčejným klukem, který tu a tam zažívá nějaké to zklamání, a protože stále v životě hledá a občas ztrácí, je na celý svět nabubřelý.

   Jan je nevěřící. Nechápe, jak by mohl pán B-h existovat při tolika špatnostech, co zažil. Máma je ráda, že se stará sama o sebe – má problémy s alkoholem. Sestra si žije svým životem a jediný, kdo mu zůstal je jeho babička -  jeho slovy „bába“. Vaří mu, pere mu, ale tím si nemůže odčinit onu životní chybu. Dokonce mu vypomáhala s činží, když měl Jan hlouběji do kapsy. Pro vykreslení situace to snad stačí.

Jan je však duše děravá. Pokud tedy může mít duši, když neuznává B-h existenci. Pro utvrzování svého přesvědčení je zastáncem názoru, že B-h není a jediný na koho se mohl kdy spolehnout byl on sám. Dále se ztotožnil s příbuznou myšlenkou, kterou vstřebal v hospodě nad pivem, že lidé věřící svou vírou zastírají svojí vinu nebo neschopnost.

   Jan má utkvělou představu o své budoucnosti. Chtěl by se stát majitelem starého kamenného statku nebo ještě lépe rovnou panské tvrze. Jelikož Jan ví, že mu nikdy nic zadarmo nespadlo do klína, hledá v okolí rodinné víkendové chalupy zmiňovanou nemovitost. Ne, že by byla chalupa špatná, ale je až příliš spjatá s Janovým krušným dětstvím a stále se vynořujícími vzpomínkami na něj. Netrvá to ani tak dlouho a Jan je ve svém hledání úspěšný. Jeho instinktu neunikl polorozpadlý statek, asi sedm kilometrů vzdálený od chalupy. Postupně si zjišťuje informace a začíná vyjednávat s několika spolumajiteli o prodeji. Jan slaví úspěch, majitelé přistupují na prodej. Nemovitost je přepsána v katastru nemovitostí na jeho jméno. Je to snad první samostatný úspěšný krok v jeho životě. Je na sebe i na nabytou nemovitost náležitě hrdý. Několikráte dokonce navštíví Jana přímo na statku neznámý zájemce a udělá mu nabídku na odkup s výhodným odstupným. Poté, co byl se svojí nabídkou neúspěšný, zvyšuje ji několikanásobně oproti původní nabídce. Jan si však je dostatečně vědomý toho, čeho se mu dostalo. Konečně, po mnoha letech, nabývá pocitu, že má jeho život nějaký pevný bod, přestože je nemovitost před zhroucením, střechou dovnitř nerušeně protéká voda, tu a tam jsou zdi podepřené kůly, aby nespadly. Právě proto Jan děkuje jen a jen sobě a nikomu jinému.

   Pojďme se společně (bez Jana na Jana) podívat, co z tohoto příběhu plyne. Zaprvé to, že B-h nemíní starat se o všechno. Avšak neřekl jsem o všechny.

Tvrdím, že pán B-h je jediný. V opačném případě sám bych byl B-hem. Zároveň však nechápu interpretaci, proč by se měl věnovat pouze úzkému okruhu lidí. Všechna B-h dítka jsou si přeci rovna. Pán B-h stvořil každého člověka k obrazu svému, takže stvořil i Jana, jeho otce a matku, ale také sestru, babičku nebo ženu v tramvaji. S každým tímto člověkem B-h jedná, uvádí ho do určitých situací, byť jen (nebo spíš především) pro zkoušku.

Jan je nevěřící, mlhavě se drží desatera, přesto je v jádru dobrým člověkem. Nedosáhl však bodu, kdy uzná B-h existenci jako dík, že se jeho život skládá z nevidomých B-hch zásahů a moci. Všechno, co Jan ve svém životě zažil je dílem člověka a nikoho jiného (alespoň, co se týče jeho pohledu na život). Na horší události lze pohlížet i z lepší strany. Jan si sice z dětství odnesl šrámy na duši, je to však naše lidská degenerativní slabost nechápat okolnosti lidského vývoje a sebemrskačsky je vztahovat na sebe, jakožto újmu  a odklon od ideálního vývoje („Kde bych teď asi mohl být, kdyby…“).

Přitom však stále pán B-h nad námi bdí. Také právě tohle jsou vzácné chvíle, kdy bychom se měli k pánu B-h obrátit. Klidně by to mohl být počátek víry. Omlouvám se však za používání slova víra, které úplně neodpovídá vřelému vztahu člověka a nevědomého vyššího my, avšak používat slovo víra míním i nadále, neboť je to slovo zažité a vyvracení jeho používání bych si nechal na později. Nechte se překvapit, co na Vás za rohem čeká. Do té doby však s tímto slovem budu operovat dál.

   Zpět ale k našemu Janovi. Co by tedy mohl udělat? Jan se nejspíš během svého dětství nikdy víry nedotkl. Ať už kvůli názorům svých rodičů nebo díky době, která víře nepřála. A o to je to ještě lepší. Jan si prošel určitým vývojem a získal nadhled. Smutné je, že kvůli populárnímu házení viny na druhé vnímá dětství jako křivdu. Ale pročpak netransformovat všechno špatné v dobré? „Jsem teď a tady - jsem rád, že jsem celé to mizerné dětství ve zdraví přežil. Konečně stojím na vlastních nohou a řídím si svůj život sám, rozhoduji sám za sebe,“ mohl by si s rozhodnou důrazností říci. Konečně by uznal průběh svého života, jakožto školu, která ho teprve pro samostatný život celou tu dobu připravovala. Když pán B-h věděl, že je Jan připravený, přišel na řadu jeho sen. Jan najednou dostává do rukou statek, který chce vlastníma rukama a za přispění tety, kamarádů a známých zrekonstruovat. I když ví, že je to práce na dlouhá léta a peněz nemá nazbyt, je odhodlaný toto riziko podstoupit a jít si za svým vytouženým cílem. Věří již Jan? To ví samozřejmě pouze on sám. Já však přidávám, že by teď byla vhodná chvíle na to, obrátit se na víru (jak to nerad píšu takhle, protože to zní příliš křesťanským jazykem, avšak prozatím mi to odpusťte a vězte, že časem se k Vám obrátím, abych to, co nyní píši, osvětlil).

Poděkovat pánu B-h, že jsem konečně objevil sám sebe a jsem v životě šťastný. Že to není náhoda, protože pojem náhoda jako takový neexistuje a na cestě životem nejsem nikdy sám.

 „Byl jsem dost možná nešťastný ze svého dětství, ale tys mi dával pane B-h sílu na to, abych teď a tady mohl uskutečnit svůj životní sen. Jsem rád, že se konečně našel někdo, kdo sdílí mou radost, neboť sdílená radost je radostí dvojnásobnou.“